V duchu kouzelna

~Krabice~ {Snarry}

„Jsem doma." ozvalo se z předsíně hlubokým hlasem tak, aby tichý příchod lektvaristy zaznamenali obyvatelé domu... respektive tedy jeden obyvatel, neb od konce války se již v domě na Grimmauldově náměstí nestřídaly desítky příchozích a odchozích, ani zde nepobýval úzký kruh věrných Fénixova řádu.

Odpovědí mu však bylo pouhé ticho. „Harry?" zkusil to tedy znovu, tentokrát hlasitěji. Když však opět nic nejevilo známky přítomnosti další osoby, smetl si z ramenou tenký poprašek sněhu, který se mu stihl usadit na černém kabátě, a rozhodl se prozkoumat dům důkladněji.

Obezřetně vyrazil po schodech nahoru, jelikož kuchyně a další přilehlé místností v přízemí působily opuštěným dojmem.

Harry už by měl být dobré dvě hodiny doma, protože jako zaměstnanec bystrozorského odboru na ministerstvu kouzel mu dnes začínala týdenní dovolená, která příslušela všem, koho doma čekala rodina a toužila po oslavách vánočních svátků.

Bylo celkem paradoxní, že zrovna svobodného Pottera, který dlouhá léta trávil prakticky každý svátek v roce, jenž existoval, v plném pracovním nasazení, zařadili letos mezi o vánocích napracující. Harry se jistě za své uvolnění musel velmi přimlouvat, protože je téměř jediný mezi bystrozory, kdo nemá ve svém věku děti a nepotřebuje tudíž žádné volno na to, aby jim chystal pod stromkem dárečky. O to víc ho hřálo u srdce, že toto úsilí vyvinul jen kvůli němu. Aby si jednoduše alespoň jednou do roka mohli udělat čas jeden na druhého a společně nerušeně prožít těch pár volných dní, kdy ani jeden z mužů nebude mít plné ruce práce a hlavu nafouklou každodenními starostmi. On sám totiž po těchto několik dní nemusel chystat lektvary do zásoby pro Munga, neb si dal tu práci a během listopadu navařil lektvary na dobré tři týdny dopředu.

Z myšlenek ho vytrhla dutá rána, jejíž původce teď poměrně peprně nadával někde o patro výše. Severus se musel ušklíbnout nad slovníkem osoby dupající pravděpodobně někde na půdě, kterou ani netušil, že tenhle zpropadený dům má. Vydal se tedy za zvuky, aby zjistil kudy se za mužem nad jeho hlavou dostat.

Netrvalo mu to ani příliš dlouho a narazil na spuštěný časem opotřebovaný a dosti chatrný žebřík, který se ztrácel ve tmě otevřeného poklopu. Se značnou nechutí si vykasal dlouhý černý hábit a opatrně položil levou nohu na první příčku. Ozvalo se sice poměrně nehezké zapraskání, ale zdálo se, že dřevo prozatím drželo. Obratně tedy umístil druhou nohu na další z příček a během pár vteřin již stál v setmělém podkroví.

Přikradl se blíže k teď již tišeji hudrujícímu tmavovlasému nebelvírovi postávajícímu zády k němu uprostřed chaosu spousty rozházených kartonových beden. Hůlkou si svítil pod nohy a bylo zřejmé, že něco v tom nepořádku hledá.

„Můžete mi laskavě vysvětlit, o co se tu pokoušíte, pane Pottere?" nechal ze svých rtů splynout větu dříve hojně užívanou a samozřejmě si nezapomněl dát záležet na svém pilně trénovaném odměřeném tónu hlasu. K jeho nesmírnému pobavení sebou Harry prudce cukl a s další mi nadávkami drtícími mezi zuby se k němu obrátil.

„Vážně, Severusi?" vyčítavě se na něj podíval s jedním obočím schovaným někde za černou čupřinou. Vztek, s kterým se na staršího muže původně otáčel, při pohledu na jeho pobavený úšklebek vyprchal. Na toho netopýra se zlobit totiž nedalo. „Připadám ti snad stále jako ten zabedněný student, kterého jsi právě načapal při nějaké chujovině?"

„Ale, ale, naše lvíče si dovoluje být drzé, jaká to opovážlivost, že?" rozhodl se pokračovat ve hře bývalý profesor lektvarů.

„No jistě," přizvukoval s protočením očí Harry. „Nechtěl byste mi náhodou z nějakých závažných morálních důvodů udělit třeba týdenní školní trest a jen tak pro výstrahu odebrat Nebelvíru nepodstatných padesát bodů?"