• My Gang boss •

27● Plameny to začalo ●

Celá místnost se otřásla až se ze stropu začala sypat omítka a začaly se objevovat hluboké praskliny. Pískalo mi vysoce v uších a na chvíli jsem viděl jen černo. Všechno nádobí v kuchyni se rázem ocitlo rozbité na zemi a tak též některé kredence a skříně. Všude bylo samé sklo. Světlo na stropě napůl viselo utržené a nepříjemně blikalo. Málem bych to tu nepoznal. Strašně mě pálili ruce a kolena. Všimnul jsem si, že se podemnou dělala kaluž krve. Podíval jsem se na své ruce a spatřil důvod. Moje ruce byly naprosto plné střepů a hlubokých ran, krev se z nich jen valila. Látka na kolenou se mi nacucávala teplou tekutinou a při sebemenším pohybu nohou to byla příšerná bolest. Začal jsem propadávat panice. Špatně se mi dýchalo.

,,HEJ JSTE V POHODĚ!"

Odtrhnul jsem oči od svých rukou s myšlenkou, že nejsem v místnosti sám. Nick se válel kus odemě na zemi zasypaný porcelánovými střepy a vedle něho ležel Skeppy. Byli pořezaný, ale ne tolik, jako já. Tommy byl za převráceným stolem u stěny s Puffy takže se střepům vyhnuli. Vypadalo to, že jsem byl na tom nejhůř. Dveře z kuchyně byly zabarikádovaný převrácenou ledničkou a někdo se snažil dostat dovnitř.

,,CO ZNAMÉNA BÝ V POHODĚ!"

Zakřičel Tommy. Postavil se a pomohl Puffy. Kluci se mezitím zvedli taky a už odsouvali ledničku od dveří. Já jsem tomu všemu jen přihlížel. Bolest mě znehybnila.

,,Georgi!"

Někdo na mě mluvil, ale já ho nedokázal vnímat, stále mi hučelo v uších.

,,Georgi tvoje ruce!"

Když se mnou osoba zatřásla vzpamatoval jsem se a pohlédnul na ní. Puffy u mě vystrašeně dřepěla a hleděla na moje krvavé ruce.

,,Co se stalo?!"

Kluci odblokovali dveře a dovnitř vběhl Punz.

,,Musíme odsud ihned pryč z jižní časti se sem šíří požár!"

,,Z JIŽNÍ ČÁSTI!? KE JE KARL!?"

,,Nevím neviděl jsem ho."

,,MUSÍM NAJÍT KARLA!"

Vyšiloval Nick a rozběhl se pryč a kluci nejspíš za ním. Puffy váhala, ale nakonec vyběhla taky za nimi a nechala mě osudu. Zůstal jsem tam sám neschopen se pohnout.

,,H-He-j! Po-čkejte-!"

Pálilo mě v hrdle. Ve vzduchu byl cítit kouř a spálenina, co mě nutilo do dráždivého kašle. Rozkašlal jsem se. Špatně se mi nadechovalo skrze zvířený prach. Pociťoval jsem rychlou změnu teplot, ze zdí sála vysoká teplota a já mohl usoudit, že požár není daleko. S dalším velkým otřesem, kdy se podlaha a zdi jen chvěli jsem si řekl, že musím pryč bolest nebolest. Zvedl jsem se o horkou stěnu na které jsem zanechával krvavé otisky a při zjištění, že každý došlap je jako chůze po nožích, jsem začal panikařit ještě víc. Musím jít. Musím pryč. Dobelhal jsem se na chodbu a spatřil rychle blížící se plameny, které blokovaly nejrychlejší cestu k východu. Byl docela problém, že jsem se tu moc dobře nevyznal a nevěděl jsem jestli se dají ty plameny někudy jinudy obejít. Musel jsem to tedy vzít obklikou, kterou jsem neznal a jen doufat, že mě moje orientační smysly nezklamou. Trmácel jsem se chodbami a kobrtal o své vlastní nohy. Každý krok byl utrpení. 'Proč mě tam nechali? Proč? Vykašlali se na mě? Proč jsem teď sám? Umřu tady?' Byl jsem pomalý a unavený. 'Co se vlastě stalo? Ještě před chvílí jsem si v klidu povídal s klukama.' Vzduch už se nedal dýchat a já padl k zemi. Před očima se mi udělalo černo a já věděl, že tohle je definitivní konec mého života. To mi bylo souzeno jen 24 let, už brzy se setkáme Olívie. Jsem unavený.