9. KAPITOLA

1.4K 68 6
                                    

V osm večer už všechny sedíme v šatně a střídavě si povídáme a střídavě koukáme na kamery, které zabírají chodbu, kterou přicházejí návštěvníci.

„Páni, těch je," žasne Michelle, když se před vchod nahrne dalších asi deset lidí. Většinou jde o bohaté muže v oblecích dražších než všechna naše auta dohromady, ale přicházejí i ženy v krásných splývavých šatech.

Pět minut před devátou se dveře zavřou a my se pohledem přesuneme ke kameře, která zabírá sál. Návštěvníci obsadí veškerá místa u stolů, číšníci kolem nich pobíhají se šampaňským a jednohubkami. Několik jich máme i tady, takže vím, jak jsou výborné.

„Taky jste tak nervózní?" ozve se Claire, která, jak jsem se dozvěděla, vystupuje teprve pár týdnů. V klubu platí pravidlo, že se smí vystupovat až od 18 let, takže i když už sem dochází dlouho, vystupovat může teprve od dosažení plnoletosti.

„Ani ne tak nervózní, jako natěšená," zazubí se Janine, naše nejlepší tanečnice. Vystupuje tady už asi šest let a za celou tu dobu ji v tanečních dovednostech nikdo nepřekonal. A to se pár holek fakt snažilo. Navíc sem Janine přivedla desítky vlastních bohatých známých – je dcerou jednoho z nejbohatších čínských magnátů. Když sem nastoupila, Dean s Vivien museli posílit ochranku. Naštěstí ale zatím k žádnému incidentu nedošlo.

Vivien si ji odvede sebou, co by první vystupující. Na kamerách je sledujeme, jak procházejí chodbou, na další už vycházejí schody k sálu a na kameře, která zabírá většinu obrazovky, už se objeví na pódiu.

Všichni přítomní jí začnou tleskat a dalších pět minut svádí naprosto luxusní tanec. Vivien sedí za klavírem a dělá jí pěvecký doprovod.

Po Janine nastoupí dalších pět dívek, načež přijdu jako poslední na řadu já. „Jsi připravená?" zeptá se mě Vivien. Nervózně přikývnu. Zvednu se z pohovky a ještě než s ní vyjdu na chodbu, zastavím se před obrovských zrcadlem. Co by zpěvačka v Zářící hvězdě mám tu možnost si na sebe vybrat jedny z desítek šatů, co za ta léta Vivien sehnala. Už jsem jich měla na sobě několik, ale ty dnešní se mi líbí zdaleka nejvíc.

Jsou ohnivě rudé, vrchní část je ušitá z neprůsvitné krajky, sukně je široká a skládá se z několika hedvábných vrstev. Výstřih sahá těsně nad pupík, prsa mi odhaluje jemně, ani trochu vyzývavě. Látka je natolik příjemná, že bych v nich nejradši ode dneška i spala.

Vlasy jsem si vyčesala do perfektního drdolu, z nějž mi přední pramínky rámují obličej. Rty i maska ladí s šaty, které jsou naštěstí dostatečně dlouhé, abych si pod ně mohla vzít jen černé balerínky.

Viv se na mě povzbudivě usměje, chytne mě za ruku a dovede mě až za pódium. „Pamatuj, že jsi silná holka. Jsi nádherná a naprosto fenomenální zpěvačka, která se ani v nejmenším nemusí ničeho bát, jasný?"

Vděčně se na ni usměju a přikývnu. Zhluboka se nadechnu a vydechnu a pak už jí dám prostor, aby mě mohla ohlásit.

„... a tak prosím přivítejte naši Andělskou Rose!"

Když jsem sem nastupovala, musela jsem si vymyslet přezdívku. Většina holek si vymyslela něco originálního, ale já chtěla zůstat svá. Nechtěla jsem si vymýšlet něco, co v sobě nemá nic z mojí osobnosti. A tak jsem zvolila Rose – moje druhé jméno, a Andělskou, protože tak mi vždycky říkala máma. Vždycky říkala, že jsem její andílek. A tak se ze mě stala Andělská Rose.

Lidé si to jméno zamilovali a spousta z nich sem chodila kvůli mně, jak mi sami říkali. Líbilo se jim, že jsem záhadná, a mně zase že můžu být na jeden večer někým jiným.

Vstoupím na pódium a snažím se zklidnit svá rozklepaná kolena. Viv se na mě ve své labutí masce uculí a usadí se za klavír. Když na ni mrknu, abych jí naznačila, že jsem připravená, začne hrát.

První tóny skladby od Alicii Keys, Girl on Fire, mě ihned pohltí. Slova se ze mě začnou hrnout naprosto samovolně, nervozita mě opustí a já se jen soustředím na reflektory, které mě ozařují, na klavír, který mě doprovází a na svůj vlastní hlas, který zní neuvěřitelně jistě.

Po posledním tónu se ozve bujarý potlesk. Lidé tleskají ve stoje a já i přes reflektory, co mi brání ve výhledu, vidím, jak se lidé v publiku usmívají.

Jakmile pódium opustím, některé z holek vstoupí mezi publikum, aby si s nimi mohly popovídat u drinku nebo něčeho k jídlu. Na to já ale už nemám sílu, tak rovnou zamířím do šatny.

„Byla jsi skvělá, Elizabeth," pochválí mě Vivien, než stihnu utéct. „Doufám, že s tebou můžu počítat i na další večery."

„Já děkuju za tu příležitost, Viv. Zavolám ti a dám ti vědět, kdy zase přijdu, dobře?"

„Jasňačka," přikývne s úsměvem. Ve dveřích mi ještě zamává, než v šatně osiřím. Rozepnu si zip, vystoupím z šatů, které pověsím zpátky na ramínko, a vrátím se zpátky do bavlněných kraťasů a trička. Když se v tom posadím před zrcadlo, abych se odlíčila, připadám si jako úplně jiná holka. Už nejsem ta dívka v masce, co zpívala pro lidi. Teď už jsem zase jenom Elizabeth, co se skrývá za maskou, i když vlastně žádnou nemá.

Uklidím po sobě, zhasnu světla a přes hlavu si přetáhnu kapuci od mikiny, aby mě nikdo nepoznal. Vím, že sem nemá přístup ani nikdo z hostů, ale jsem si ráda jistá.

Rychle projdu chodbou, zamknu za sebou a ocitnu se zpátky v baru. Deana objevím za barem, jak mluví s nějakým zákazníkem. Dřepnu si vedle něj, abych upoutala jeho pozornost, což se povede na výbornou.

„Nazdar, kočko," pozdraví mě se zářivým úsměvem. Vezme si ode mě klíče a potutelně na mě mrkne, jako by mi chtěl naznačit, že ví, že jsem byla skvělá, i když tam fyzicky nebyl a nemohl mě slyšet. Díky protihlukovým stěnám sem totiž nedolehne vůbec nic.

„Máš tu hukot, koukám," poznamenám, když se vrátí od týpka na druhém konci baru.

„Nabízíš pomoc?"

„Víš, že bych ti pomohla, ale už musím vrátit Chrisovi auto, jinak mě zabije," zazubím se.

„Tak se uvidíme zase za pár dní?"

S úsměvem přikývnu. Dean odběhne ke stolu čtyři, aby je mohl zkasírovat. Já seskočím ze židle, abych už se odporoučela, když mě zastaví týpek, vedle nějž jsem si sedla.

„Už odcházíte?"

Pohlédnu mu do bledé tváře a přikývnu. „Ano, musím domů," odvětím stroze.

„Škoda," pokrčí rameny se zvláštním úsměvem, ale dál už nic neřekne. Než zmizím, ještě mávnu na Deana a pak už nasednu do auta a zamířím zpátky do Malibu.

Vlny, co proudí tam a zpětWhere stories live. Discover now