Vlny, co proudí tam a zpět

30. KAPITOLA

Bylo mi 12 let, když se táta seznámil s Lexie. Tehdy jsem to brala jako konec světa, jako táty zradu vůči mojí mámě. Myslela jsem, že táta mámu nemiloval dost na to, aby jí zůstal věrný i po její smrti. Jenže s věkem se mi vybavily jejich rozhovory za poslední měsíce, které jsem náhodou zaslechla a na které jsem zapomněla.

„Musíš žít dál, Jonathane," hlesne máma, zatímco ji táta drží za ruku. Jeho vzlyky slyším až na chodbu, na níž se krčím. „Musíš myslet na Lizzie. Ona... bude si myslet, že jsi mě zradil, ale ona potřebuje matku."

Při posledním slově se jí zlomí hlas. Tátovy vzlyky přidají na intenzitě, zatímco se sama snažím potlačit slzy.

„Tohle po mně nemůžeš chtít, Rosie," šeptne. „Nemůžu se zamilovat do nikoho jiného."

„Ale můžeš," namítne. „V tvém srdci je spousta místa, abys v něm měl jak mě, tak i někoho dalšího. Nechci, aby s mým životem skončil i ten tvůj, rozumíš? Musíš žít dál, Jonathane. Pro mě."

I když jsem se v prvním týdnech snažila Alexu nenávidět, nešlo mi to. Zahrnovala mě vřelostí, i když jsem se na ni mračila. Ale i v těch dvanácti letech jsem nemohla přehlédnout, jak s ní byl táta šťastný. Poprvé od máminy smrti jsem v něm opět viděla jiskřičku života a já byla odhodlaná z té jiskry udělat plamen.

Po dvou měsících jejich vztahu jsme všichni čtyři jeli na Alexinu chatu, která se nachází zhruba tři hodiny od Los Angeles. Je na samotě, kousek od hustého lesa. V okolí není nic než pár osad a obchodů se základními potřebami.

Jelikož jsme týden vkuse byli všichni čtyři spolu, sblížili jsme se. Ano, občas jsme si lezli na nervy nebo se pohádali, ale za těch pár dní jsme se sblížili víc než za ty týdny doma.

Od toho dne na tu chatu jezdíme každý rok. Je to taková připomínka dne, kdy se ze čtyř lidí stala rodina.

„Jonathane, neviděl jsi můj hřeben?" křičí z ložnice Lexie na tátu, který je v koupelně.

„Máš ho v nočním stolku!" křikne na ni nazpět.

„Ježíš, tohle balení fakt nesnáším," ušklíbne se Chris z koupelny, zatímco já si ve svém pokoji skládám oblečení do tašky. Jelikož nám včera oficiálně skončila škola, máme před sebou dva měsíce prázdnin. A prvních deset dní strávíme na chatě.

Nacpu si do tašky troje plavky, pár triček a kraťasů, spodní prádlo a pár dalších věcí a když už je taška nacpaná tak, že už by se do ní nevešel ani prstýnek, zavřu jí. Zvednu se ze země, popadnu tašku oběma rukama, abych ji unesla, a zamířím s ní ven k autu, jehož kufr už se začíná pomalu zaplňovat. Hodím do něj tašku a když ho zavřu, leknutím nadskočím.

„Kurva!" ulevím si, když spatřím Jamieho s úsměvem na tváři a... s taškou v ruce?

„Taky tě rád vidím, El," zazubí se. Pohodí svou tašku vedle mojí a já překvapeně zamrkám.

„Počkej, co to má znamenat? Ty snad jedeš taky?"

„Ježíš, já ti to neřekl!" povzdychne si Chris, který se zčistajasna objeví vedle mě. „Pozval jsem Jamieho, aby jel s náma. Nenapadlo mě, že by ti to vadilo."

Srdce se mi rozbuší a polije mě studený pot. Jak mám, kurva, strávit deset dní s tímhle klukem v jednom domě?

„Dobré ráno, Jamie!" pozdraví ho Lexie, která zrovna vyjde z domu se svojí taškou.

„Neříkal jsem ti snad, ať to netaháš?" zaburácí táta a vytrhne jí tašku z ruky. „Tahle věc váží tak tunu, akorát si uženeš kýlu."

„Díky, Jonathane," uculí se na něj.

„Nazdar, Jamie," zazubí se táta.

„Dobrej, pane Meyersi."

Překvapeně těkám pohledem mezi všema těma lidma. „Počkat, vy jste všichni věděli, že James jede taky?"

„Jistě, Chris nám to před pár dny říkal," odvětí Lexie.

„Ale vždyť jsem ti přece říkala, že jsem pozvala Emily," namítnu. Lexie se chvíli tváří nechápavě, jako by netušila, kde je problém, když jí to dojde.

„Ježíš, my se nevejdeme! No to jsem ale hloupá husa, vůbec mě to nenapadlo."

V tom na nás Emily zamává zpoza branky. Doběhnu jí otevřít a když spatří Jamieho, úsměv jí opadne. Hodí po mně zmatený pohled.

„Tak tohle je problém," oznámí nám táta a nervózně se podrbe na hlavě. „Do auta se nás šest prostě nevejde."

„Tak jeďte s mámou sami a my čtyři pojedeme mým autem," navrhne Chris.

Lexie se spokojeně usměje a poplácá svého syna po rameni. „Problém vyřešen."

Pohlédnu na Chrise a nakloním se mu k uchu. „A tobě snad nevadí, že strávíš tři hodiny v autě s tou mou otravnou kámoškou?" šeptnu.

On celý zrudne, ale hned se zase uklidní. „Když nebude moc mluvit, přežiju to."

Jeho prvotní reakce mě překvapí. Jak to, že před pár týdny nemohl vystát představu, že stráví s Emily pár minut v autě cestou na pláž, a najednou sám navrhuje, že s ní stráví v autě tři hodiny? Co když k ní opravdu něco cítí?