Vlny, co proudí tam a zpět

34. KAPITOLA

Po tom, co konečně dorazil táta s Lexie a s jídlem, jsme s Em uvařily oběd a všichni společně jsme si ho snědli u stolu na verandě. Slunce pražilo, ale díky jemnému vánku bylo příjemně. V myšlenkách jsem se pořád vracela k telefonátu s Willem. A na večer, kdy jsme se seznámili.

Vejdu do baru, jehož jméno už si nepamatuju a který smrdí po cigaretách. Usadím se na první volnou stoličku, na kterou narazím, a objednám si vodku s džusem. Barman se mě naštěstí neptá na věk, takže usoudím, že mám buď štěstí a nebo se to tu vůbec neřeší. No a nebo vypadám na třicet, no. Taky možnost.

„Špatnej den?" ozve se hluboký hlas vedle mě. Zvednu hlavu od sklenice a otočím se tím směrem. Vyschne mi v puse, když ho spatřím.

„Špatnej život," ušklíbnu se. „S vaším vzhledem to určitě neznáte."

Překvapeně, a pobaveně zamrká. „To má být lichotka?"

„Ale no tak, vypadáte, jako byste právě vyšel z Playboy časopisu. Vy nemůžete mít špatnej život."

„Kdyby se kvalita života měřila podle krásy, taky byste neměla špatnej život," zazubí se.

„Jenže bohužel neměří, že," odfrknu si. Napiju se drinku, ve kterém je vodky bolestivě málo. Tohle v žádným případě není vodka s džusem, nýbrž džus s vodkou.

„Tak mi prozraďte, proč je váš život tak na hovno?"

„Když jsem byla malá, umřela mi máma. Táta si našel novou ženskou, která je fakt skvělá, ale já musím předstírat, že není. No a je nechutně bohatá, takže nám zařídila debilní dům v debilním Malibu. Jsem tu první den, zítra nastupuju na novou školu mezi nový lidi a nikoho kromě nevlastního bráchy tu neznám."

I když už mám upito, po celý monolog jsem si všímala, jak mě tenhle týpek upřeně pozoruje. Většinou, když jsem se někdy bavila s nějakým cizím chlapem, zíral mi na prsa nebo jsem z něj měla pocit, že odpočítává vteřiny, kdy už sklapnu a hupsnu na něj. Netušili, že tímhle chováním zapříčinili to, že jsem od nich utekla.

Jenže tenhle týpek je úplně jinej. Vypadá, že ho fakt zajímá, co říkám. Hledí na mě se zájmem, ze kterého mi buší srdce dvakrát rychleji.

„Tak to zní jako spousta změn, ale neznačí to špatný život, no ne? I když to s tvou mámou mě moc mrzí, to musela být rána."

„Díky." Dopiju skleničku a požádám barmana o další. „Já vím, že Malibu je pro většinu lidí splněnej sen, ale já tu nikdy nechtěla bydlet."

„Chápu, že nemusí být pro každého, ale člověk si nakonec zvykne. Vždycky to tak je. A v jednu chvíli svého života ti dojde, že už to tu vlastně miluješ."

„Mluvíš fakt chytře oproti běžným týpkům v baru."

„Možná proto, že běžně do baru nechodím. Taky jsem měl těžký týden, tak jsem potřeboval upustit páru."

Výraz v jeho očích se změní. Přejede mi očima po těle tak pomalu, jako by zkoumal každičký detail. Jako by ho fascinovalo i jen to, jak se mi krčí rukáv od trička nebo jakou barvu ponožek mám.

„Ten pocit znám," šeptnu. Srdce mám snad až v krku, když mi palce přejede po hřbetu ruky.

„Tak co kdybychom ji upustili spolu?"

...co ty na to, Liz?"

Vyslovení mého jména mě vytrhne ze vzpomínek. „Promiň, cos říkala?"

„Že bychom si mohli večer udělat výlet do města, když budeš taky pro."

„No, vlastně asi jeďte sami. Jsem docela unavená, tak půjdu brzo spát."

„A určitě ti to nevadí?"

„Vůbec ne," zavrtím hlavou.

„Tak aspoň budeš dělat Jamiemu společnost, aby tu nebyl sám," ozve se táta, čímž mi totálně vyrazí dech.

„Ty taky nejedeš?" zeptám se Jamese, který zavrtí hlavou.

„Čeká mě telefonát s rodičema."

Z jeho výrazu poznám, že na rozdíl ode mě to není výmluva. „Aha, tak super," odvětím s vynuceným úsměvem.

Všichni čtyři se v pět odpoledne seberou a nasednou do Chrisova auta, který chtěl řídit, a vyrazí do města. My jim s Jamiem na rozloučenou zamáváme a já si nemůžu nevšimnout Emina spikleneckého mrknutí. Už teď se těším na zítřejší kolo otázek.

„Já jdu zavolat těm rodičům," oznámí mi Jamie a s nervózním výrazem se odebere nahoru k sobě do pokoje.

Já zamířím do kuchyně, kde si vyndám zeleninu, dva plátky kuřecího steaku a brambory. Brambory nakrájím na půlměsíčky, okořením je a potřu olejem. Vyskládám je na plech a strčím je do trouby. Mezitím si připravím maso na gril a nakrájím zeleninu na salát.

Celá příprava jídla mi zabere asi půl hodiny a jakmile jídlo nandám na talíře, uslyším vrzání schodů – Jamie se vrací po rozhovoru s rodičema.

Překvapeně zamrká, když zjistí, že jsem mu udělala večeři. „Tys mi uvařila?"

„Tvoje oblíbený," pousměju se a položím talíře na stůl. „Myslela jsem, že bys mohl být rád."

Rty se mu zvlní do zářivého úsměvu, než ke mně dojde a pevně mě obejme. Zaboří mi hlavu do vlasů a chvíli mě jen pevně drží. „Ty jsi vážně nejlepší, El."

„Je to jen jídlo," připomenu mu pobaveně. „Vařím ráda."

„Já vím, ale já si nezasloužím, abys pro mě vařila. Nechoval jsem se k tobě tak, jak jsem měl."

Usadím se ke stolu, složím nohy do tureckého sedu a pobídnu ho, aby se ke mně přidal. Jamie s vděčným úsměvem popadne příbor a vzhlédne ke mně. „Ode dneška už se k tobě budu chovat tak, jak jsem měl celou dobu."

A pak se pustí do jídla.