Vlny, co proudí tam a zpět

19. KAPITOLA

JORDAN

Ocitnu se v prostorné místnosti s pódiem, desítkami stolů s židlemi a pohovkami u stěn. Většina míst už je obsazená, všichni mají na sobě obleky, ženy honosné šaty a já mám pocit, jako bych se ocitl v úplně jiném vesmíru. Ze všech lidí tady jdou cítit peníze a já se najednou cítím nepatřičně.

Usadím se k volnému stolu, číšnice mi donese sklenku šampaňského a odběhne tak rychle, že jí ani nestihnu říct, že šampaňské nepiju.

Úderem deváté se na pódiu objeví vysoká žena na ještě vyšších podpatcích. Vlasy má v přísném drdolu, rty krvavě rudé a na sobě má černý elegantní kalhotový kostým. Nejvíc mě ale zaujme černá maska, co jí zakrývá část tváře.

„Dámy a pánové," začne sebejistě. „Vítám vás na dalším kouzelném večeru plném tance a zpěvu. Dívky si pro vás dnes připravily naprosto úchvatná vystoupení, takže věřím, že se budete bavit. Kdybyste chtěli něco k pití nebo jídlu, stačí mávnout na některou z našich servírek a ony vám rády přinesou cokoli, na co budete mít chuť. Teď už ale prosím přivítejte na pódiu naši krásnou Andělskou Rose!"

Ozve se bujarý potlesk a na pódiu se objeví dívka v úchvatných zlatých šatech bez ramínek. Na očích má stejnou masku jako ta žena předtím, jen ta její ve stejné barvě jako její šaty.

Žena v černé masce zasedne za klavír a začne hrát melodii skladby, kterou poznám ihned. Je to Skyfall od Adele. Vím, že ji Elizabeth miluje, protože v jednu dobu nemluvila o ničem jiném. Udivuje mě, že ji teď zpívá nějaká Rose.

Jakmile ale Rose začne zpívat, úsměv na tváři mi zkamení. Tohle není žádná Rose – tohle je Elizabeth. Zahledím se jí do očí a v duchu si nafackuju, že jsem to nepoznal ihned.

Její hlas je jemný a zároveň tak čistý, když přijde refrén. Nemá sebemenší problém s vysokými tóny a perfektně drží tón. Sice nejsem žádnej expert na zpěv, ale rozhodně poznám, když někdo zpívat umí. Tak jak to, že jsem si nikdy tohohle talentu u ní nevšiml?

Když skončí, ozve se hlasitý potlesk. Chlápci v oblecích se z ní můžou zbláznit a ona si tu pozornost užívá plnými doušky. Ty jiskřičky v očích nejdou přehlédnout.

Kdyby se někdo pokusil znázornit štěstí, tohle by bylo ono.

Hluboce se ukloní a pak odběhne dozadu. Žena v černé masce uvede další dívku, ale já se vůbec nejsem schopný soustředit.

Co mám dělat teď? Přijde za mnou? Nebo mám přijít já za ní? Ale i kdybych chtěl, tak kam?

Tyhle otázky vyřeší za mě, když se během pár minut objeví v sále. Na tváři má stále masku, ale už si vyměnila šaty – místo té pompézní zlaté róby má na sobě černé pouzdrové šaty, které perfektně znázorňují její křivky.

Jo, tohle jsem přesně ty chvíle, kdy se ve mně ten cit k ní na okamžik znovu objeví. Zaplaví mě láska k dívce, která ke mně nikdy nic podobného cítit nebude.

Ten pocit ale rychle přejde, když se na mě usměje. „Jordane."

„Eli- Rose," opravím se rychle, po čemž se její úsměv rozšíří. Zjevně jí těší, že s ní hraju tuhle hru.

„Byla jsi úžasná," smeknu. „Netušil jsem, že umíš takhle zpívat."

„Tak zaprvé děkuju a zadruhé jsem se tím nikdy nijak nechlubila. Nikdy jsem netoužila být slavná zpěvačka a vymetat koncerty, nebo snad tvořit vlastní hudbu. Tohle je přesně to, co jsem chtěla. Chtěla jsem využívat hudbu k ventilování svých vlastních pocitů, chápeš?"

Přikývnu. Rozumím, co tím myslí. Každý máme vlastní způsoby, jak ventilovat svoje pocity – někdo chodí cvičit, někdo si o nich povídá, někdo si píše deník a někdo zpívá. A myslím, že je skvělý, že tady má možnost zpívat anonymně. Nikdo ji nezná, nikdo netuší, jaký ve skutečnosti vede život.

„Ten chlápek před tím, Dean, tvrdil, že jsem první, koho sis sem kdy přivedla."

„To je pravda," přitaká s úsměvem.

„A proč zrovna já? Proč ne Chris? Proč ne Jamie?"

Při zmínce jeho jména celá ztuhne, ale rychle se zase oklepe.

„Nevím, jestli by to pochopili."
„Vždyť tu přece neděláš nic špatnýho, no ne? Jenom zpíváš a bavíš hosty, nic víc za tím není."

„To máš sice pravdu, ale mám na tom ráda právě tu anonymitu, víš? Kdybych si sem začala vodit kámoše, rychle by se rozkřiklo, kdo jsem. A já nechci, aby to věděli."

To, že dívka na pódiu zrovna dozpívala, jsem zjistil jen díky potlesku. Byl jsem tak ponořený do rozhovoru s Lizzie, že jsem ani nezaznamenal, že už se na pódiu objevila jiná dívka.

Má na sobě černé krátké šaty s flitry a vlasy má spletené v nějakém zvláštně složitém účesu. Je krásná, ale na můj vkus moc okázale. To se mi právě na Elizabeth vždycky líbilo nejvíc – její krása se člověku neokoukala.

„Jordane?" Její pobavená hlas mě vytrhne z myšlenek.

„Promiň, říkala jsi něco?"

„Jen jsem se ptala, jestli nechceš zajít na véču? Mám hroznej hlad."

„A ty můžeš odejít?"

„No jasně, proč bych nemohla?" zakření se. „Tady nejsou žádná pravidla, Jordane. Člověk vystoupí kdy chce, v čem chce, s čím chce. A taky může kdykoli odejít."

Rty se mi zvlní do širokého úsměvu. „Tak teda pojďme."