Vlny, co proudí tam a zpět

41. KAPITOLA

Jamie brázdí poloprázdné kalifornské ulice se staženými okénky, skrz které do auta proudí čerstvý letní vzduch. Vlasy mi vlají ve větru, poslední sluneční paprsky nám dopadají na kůži a já si na chvíli dovolím zapomenout na tu nervozitu, kterou cítím v hrudi.

„Vzpomínám si na ten první večer, kdy jsme se poznali," začne Jamie. Odvrátím pohled od okolí a upnu ho k němu. „Bylo strašné horko a tys měla na sobě jen červený vršek od plavek a černé džínové kraťasy. Vlasy ti vlály ve větru, zrovna jako teď," pousměje se a sjede z dálnice. Napojíme se na poloprázdnou rychlostí komunikaci. „Ten večer jsem to ještě nevěděl, ale už ten večer jsem ti svým způsobem patřil, El. Od toho dne, každá holka na kterou jsem se podíval, se ti v žádném směru nevyrovnala. Žádná nebyla tak krásná, tak chytrá, vtipná... prostě ani trochu jako ty."

Jamie přimáčkne plyn a auto zrychlí. „Nejdřív jsem si myslel, že po tobě toužím tolik jen proto, že jsi zakázaný ovoce. Že jsi Chrisova malá ségra a zakázal mi tě. Jenže netrvalo dlouho, než mi došlo, že s tím to nemá vůbec co dělat."

Jamie křečovitě svírá volant, tupě hledí před sebe a já poznám, že mu dělá problém mi tohle všechno říkat. Vždycky mu dělalo problém se mi otevřít, vlastně otevřít se komukoli. A tohle... že mi tu teď nabízí svou duši jako na dlani, to pro mě hrozně moc znamená.

„Celý ty dlouhý dva roky ti moje srdce patřilo, i když jsem se snažil to popřít. Tak dlouho jsem si myslel, že s tebou nechci jít do vztahu kvůli Chrisovi, abych ho nezradil. Jenže celou dobu to bylo jen kvůli mýmu strachu, El. Strachu z týhle bolesti, která se mi rozléhá celým tělem."

Nevím, jak se to stane, ale ocitneme se zpátky v Malibu, na naší pláži. Jamie zaparkuje na našem obvyklém místě, vystoupí z auta a z kufru vyndá svůj i můj surf, který nevím, jak dostal.

Když vystoupím, poprvé od chvíle, kdy jsme nastoupili do auta, se na mě podívá. Nervozita v jeho očích je téměř hmatatelná. „Jednou jsi mi řekla, že nesnášíš takový ty nafintěný rande v luxusních restauracích, kam chlapi berou svý ženy jen aby se cítili líp, že se k nim jindy chovají jako ke kusu hadru."

Pousměju se. „A pak jsem ti řekla, že kdyby ji vzal na jejich oblíbené místo a na dlouhou projížďku autem, udělali by líp."

Jamie přikývne, bez úsměvu. „Pamatuješ si to," hlesnu. On opět přikývne, opět bez úsměvu. „Pamatuju si všechno, co jsi mi kdy řekla, El."

„Nevím, co říct, Jamie... Tohle jsem vůbec nečekala."

„Radši nic neříkej a pojď na surf, jsou super vlny." Podá mi můj surf a až v ten moment mi dojde, že mám na sobě pořád ten blbej černej overal.

„Počkej, nemám plavky. Nepočítala jsem s tím, že půjdeme do vody."

„Máš pocit, že já je mám?" zazubí se na mě, dneska poprvé.

Vykulím na něj oči. „Počkej, ty chceš jít surfovat naostro?!"

„Seš snad proti?" zeptá se s naprosto vážnou tváří, která mu ale vydrží jen pár vteřin, než vybuchne smíchy. „Ježíš, El, měla bys vidět ten svůj výraz. Ne, jasně, že nechci jít naostro. Plavky máme v kufru."

S úlevou si oddechnu, než opět zbystřím. „Kde jsi vzal vůbec moje plavky, Jamesi? A můj surf?"

„Emily mi trochu vypomohla," prozradí mi s náznakem úsměvu.

Další hodinu strávíme na rozvlněném moři. Nepamatuju si, kdy naposledy byly tak skvělý vlny. Svaly mě sice pálí, když vybíháme z vody, ale neskutečně jsem si to užila. A zbavila se nervozity, která mě celý večer sžírala.

Svalíme se do písku, který se na nás okamžitě nalepí. „Díky, Jamie. Tohle... tohle jsem fakt potřebovala."

„Já taky," přitaká s úsměvem. Na chvíli se odmlčí a rozhlédne se kolem. Na pláži je kromě nás jen pár lidí, ale všichni jsou dost daleko na to, aby si nás byť jen všimli, natož slyšeli.

„Když jsem se dozvěděl to o tom profesůrkovi, děsně jsem se naštval," začne pevným hlasem.

„Jamie..."

„Ale ne na ten fakt, že jsi měla něco s někým jiným, takovej pokrytec nejsem, i když se tak občas chovám. Spíš na to, že jsme se během těch dvou let tak snažili... dobře, spíš já jsem se snažil se od tebe držet dál, jsme se od sebe tak nějak vzdálili. Došlo mi, že vůbec nevím, jaký jsi ty dva roky vedla život. Jestli jsi byla šťastná jen naoko, nebo doopravdy. A to mě mrzí nejvíc, El. Že jsem přišel o všechny ty rozhovory, který jsme spolu mohli vést, kdybych nebyl srab a nebál se vlastní bolesti a zklamání."

„To je pravda," uznám. „Vlastně toho už o sobě moc nevíme."

„A proto mám jeden takovej návrh," nadhodí.

„Poslouchám."

„Každý den si o sobě řekneme jednu věc, kterou o sobě nevíme. Jakoukoli. I tu sebemenší maličkost, která nám za ty roky utekla. Souhlasíš?"

Uculím se a přikývnu. „Myslím, že to je fakt super nápad, Jamie."