Vlny, co proudí tam a zpět

23. KAPITOLA

Po přednáškách narazím na Jordana, jak nervózně klepe nohou na lavičce. V dlaních drží nějaký salát ze supermarketu. Zírá do blba a nevšimne si mě dokud si nedřepnu přímo vedle něj.

„Jsi v pohodě?" zeptám se ho starostlivě.

„Zrušil jsem ten dnešek s Chloe. Byla smutná."

„A jak se ohledně toho cítíš ty?"

Pokrčí rameny. Zapíchne dřevěnou vidličku do salátu a začne se v něm přehrabovat, aby se nějak zaměstnal. Poznám, že je mimo. „Mrzí mě, že jsem ji zklamal," praví po chvíli, co jsme jen seděli vedle sebe.

„Ale nezklamal," zavrtím hlavou. Chytnu ho za ruku a on ke mně vzhlédne tím řekni-něco-co-mě-přesvědčí-o-tom-že-nejsem-blbec pohledem. „Přijď večer zase do klubu."

Překvapeně zamrká. „A není to blbý, když za to ostatní musí platit?"

„Jsi můj host, nemusíš nic platit," ujistím ho s úsměvem.

„Co vy dva tady?" ozve se najednou Jamieho hlas. Celá ztuhnu a nedokážu se přimět od Jordana odvrátit. Když to ale udělám, všimnu si, jak si zamračeně měří naše spojené ruce. „Vyrušil jsem vás od něčeho?"

Jordan zavrtí hlavou. „Jen jsme si povídali."

„A o čem?"

„O tom, jak nesnášíme žárlivý týpky, co si dělají nároky na něco, o co nejeví zájem."

Vytřeštím oči, když to uslyším Jordana vyslovit. Jamesovi klesne brada a Jordan se tváří pyšně, že ho dokázal tak setřít. Zavře krabičku se salátem, uklidí si ji do batohu a zvedne se z lavičky.

„Už musím běžet, ale my se uvidíme večer."

„Jasně," přikývnu šeptem a mávnu mu na rozloučenou. James se okamžitě sveze na lavičku vedle mě. Sedí dost blízko na to, abych cítila vůni jeho kolínské, ale dost daleko, aby nikdo nepojal podezření.

„To byla narážka na mě, že jo?"

„Tak to si piš," odvětím a pevně svírám čelist, abych se nezazubila.

„Tys mu o nás říkala?"

Zavrtím hlavou. „Vydedukoval to sám. Nechováš se totiž zrovna nenápadně."

„Chovám se normálně," namítne.

„Ale no tak, Jamie! To seš vážně takovej srab, že nepřiznáš, že žárlíš? Žárlíš na Jordana, i když moc dobře víš, že nemáš důvod."

James zavrtí hlavou, načež vyskočí na nohy a propíchne mě pohledem. „Že nemám důvod? Jasně, že mám důvod! Žárlím na každýho, kdo s tebou může trávit čas, Elizabeth! Žárlím na Emily, žárlím na Christophera a žárlím i na ten blbej hrnek kafe, co držíš v ruce!"

Jeho přímost mě naprosto odzbrojí. Ještě nikdy jsem ho neviděla takhle rozohněného. Nikdy.

„Jamie, já..."

„Ale nesmím, El."

To mě vrátí zpátky na zem.

„Dobře," uzemním ho. Překvapeně zamrká, jelikož tuhle odpověď určitě nečekal. „Pak ale musíme udělat něco pro to, abychom spolu vycházeli jako... přátelé."

„Co?"

„A máš snad jiný řešení?" Několik vteřin čekám v naději, že řekne, že se se mnou nechce jen přátelit. Že mě miluje a že kašle na Christophera. Ničeho z toho se ale nedočkám.

„Ne," hlesne a já vložím všechnu svou sílu do toho, abych potlačila tu vlnu zklamání, která mnou jímá.

„Tak si stanovíme pravidla. Nikdy spolu nebudeme sami. Za žádných okolností, nikdy."

Chvíli mám pocit, jako by chtěl zavrtět hlavou, ale nakonec jen přikývne.

„Nikdy nebudeme mluvit o té noci. Ani o ničem, co se mezi námi stalo za hranicemi přátelství. Nebudeme se navzájem dotýkat a za žádných okolností se nesmíme políbit."

„Já..."

„Další polibek bych už nezvládla, Jamie. Další už ne."

Bolest v jeho očích je patrná stejně jako ta, co se mi usídlila v srdce.

„Takže domluveno?"

Několik dlouhých, nekonečných vteřin na sebe zíráme a pak jen přikývne.

A já v ten moment vím, co budu večer zpívat.

Holky v šatně švitoří, neustále se smějí a povídají si, ale já se cítím jako přejetá vlakem. Plným uhlí. A kamení. A dřeva.

Na sobě mám pořád ještě župan, i když za pár desítek minut už mám vystoupení. Už jsem se sice nalíčila, ale bolest v mých očích neskryjí ani ty nejvýraznější oční stíny.

Tak moc jsem doufala, že něco namítne. Že řekne, že to tak nechce. Že o mě bude bojovat, ať to stojí, co to stojí.

Do očí se mi dneska už asi po sté derou slzy a já se je ze všech sil snažím potlačit, abych si nezničila líčení.

Když vejde Vivien dovnitř, strhne na sebe pohled všech holek. Až na ten můj. V uších mi hraje skladba, kterou mám za chvíli zpívat, takže netuším co říká. A upřímně mě to teď ani nezajímá.

Když mi poklepe na rameno, stáhnu si sluchátka z uší. „Jsi v pohodě?" zeptá se mě starostlivě. Usadí se na vedlejší židli. Na sobě má úzké rudé šaty a rtěnku ve stejné barvě. Vlasy má spletené do copu.

„Jo, jasně," přikývnu a pokusím se o úsměv. Jenže ona už mě zná až příliš dobře, aby mi to spolkla.

„Řekni mi, co tě trápí, holčičko."

Nechci s ní Jamieho řešit. Nechci ho řešit s kýmkoli. Nejradši bych všechny ty city k němu zabila, nebo je aspoň zavřela do krabice, od níž bych zahodila klíč.

„Nevím, co na sebe."

„Nic sis nevybrala?"

Zavrtím hlavou. „Žádné z těhle šatů nereprezentují tu skladbu, kterou chci zpívat."

„To nebudou žádné, zlatíčko," namítne s úsměvem. „To tvůj hlas, jen ten ji může reprezentovat. Ale myslím, že tu mám jedny šaty, které by se k tomu mohli hodit."

Zvedne se ze židle, na vysokých podpatcích odkráčí z šatny a za pár vteřin se vrátí s velkým obalem na šaty. Se zájmem si ho od ní převezmu, rozepnu ho a zatajím dech, když na mě vykouknou dlouhé bílé šaty.

„To nemůžu," šeptnu. „Jsou až příliš krásné."

„Žádné šaty nejsou příliš krásné."

Vezme si ode mě obal a pobídne mě, abych si je vyzkoušela. Stáhnu si župan, odložím ho na kolečkovou židli a opatrně vstoupím do té róby. Viv mi pomůže si je nasadit a zapne zip na zádech. Postavím se před zrcadle a srdce se mi z toho pohledu rozbuší.

„Vypadají jako svatební."

„To všechny bílé šaty," mrkne na mě a já jí musím dát za pravdu.

„Děkuju, Viv. Jsou opravdu překrásné."

Jakmile si stoupnu na pódium, všichni zatají dech. Zakážu si dívat se do publika, abych se nerozptylovala. Pohlédnu jen na Vivien, která se uvelebí za klavírem a s úsměvem začne hrát opojné tóny Say Something od Christiny Aguilery a Great Big World.

Začnu zpívat naučená slova, ale jako bych je prožívala. Jako bych prožívala každou emoci z té skladby, jako bych ji vymyslela já, protože přesně popisuje to, jak se teď cítím. Zpívám celou svou duší, celým svým srdcem.

A publikum to zjevně cítí stejně, jelikož jakmile zazpívám poslední slova, začnou mi tleskat. Ale není to obyčejný potlesk – je to aplaus.