Vlny, co proudí tam a zpět

37. KAPITOLA

 „Já... já nevím, co na to říct," šeptnu, oči stále přilepené k té bílé věci v její dlani.

„My jsme to neplánovali nebo tak něco, jsem stejně překvapená jako ty. Vždyť už je mi 45 let, proboha! Mám dospělého syna a mám mít miminko? Já... jsem z toho úplně vedle."

„Táta to ví?"

Zavrtí hlavou. „Teď jsem to zjistila."

„A chceš si to nechat?"

„Já nevím, Lizzie. Už jsem stará na to být zase máma, ale tvého otce miluju a lhala bych, kdyby mě nemrzelo, že nemáme společné dítě."

Vzhlédnu k ní a povzdychnu si. Chtěla bych ji nějak utěšit, ale vím, že tohle je za hranice mých možností. A tak ji prostě jen obejmu, aby věděla, že jsem tady pro ní.

Když se od ní odtáhnu, pohlédnu jí do očí. „Já vím, že to není ideální situace, ale pokud se rozhodnete nechat si to, podpořím vás v tom."

Poznám, že se jí uleví, a přesně toho jsem chtěla dosáhnout. Upřímně si neumím představit, že bych za devět měsíců měla mít mladší sestru nebo bráchu, ale vím, že tohle rozhodnutí není vůbec na mně. Je na nich, jak se rozhodnou, a pokud dojdou k názoru, že to v jejich věku zvládnou, zvládnu to i já.

„Díky, Lizzie. Moc to pro mě znamená." Znovu mě obejme a když se odtáhne, zamíří rovnou do ložnice, aby to řekla tátovi. A jakmile zůstanu sama, jako půltunový kámen na mě spadne fakt, že všechno, v co jsem od včerejška doufala, mi právě proklouzlo mezi prsty.

JAMIE

Běžím lesem tak rychle, jak jen dokážu. Na hrudi už mě pálí, dochází mi dech, ale na nic z toho neberu zřetel. Soustředím se jen na tu bolest, co se mi usadila v srdci.

Míjím jeden strom za druhým, kůži mi spaluje slunce a poznám, že nohy mi za chvíli vypoví službu. Zastavím se u zachovalého pařezu a posadím se na něj. Lokty se opřu o kolena, schovám si hlavu do dlaní a dovolím slzám vyplout na povrch.

Tak takový je to pocit – mít zlomené srdce.

Za život už jsem zažil spoustu zklamání, spoustu bolesti a slz, ale tohle... tohle bolí nejvíc. Včera večer jsem se jí konečně otevřel, konečně jsem si dovolil otevřít své srdce druhému člověku a tohle mám na oplátku. Je roztříštěné na milion kousíčku.

Jenže nejhorší je, že ať se snažím sebevíc, všech těch milion kousíčků ji pořád miluje.

Následující hodiny strávím v lese. Bloumám po něm, poslouchám zpěv ptáků nebo bzučení hmyzu ve stromech. Přemýšlím nad tím, jak to, že svět všude kolem se točí dál, zatímco ten můj jako by se zastavil?

Jakmile slunce začne zapadat, otočím se a zamířím zpátky. Za jakýchkoli jiných okolností bych se na to místo nevracel, ale nemám kam jinam jít. Jsem stovky kilometrů od domova, nemám tu auto a nemůžu říct Chrisovi, ať mě odveze domů, protože mi jeho sestra právě zlomila srdce.

Cesta naštěstí najdu bez problémů. Srdce mi začne splašeně bušit, když v dálce zahlédnu ten pompézní dům. Nestrávil jsem v něm ani 48 hodin a už jsem si v něm stihl prožít bolest jako nikdy a nikde předtím.

Na verandě narazím na Chrise s Emily, jak se drží za ruce a choulí se sobě v náručí. „Co se to tu děje?"

Chris, celý rozzářený, se na mě usměje. „Mluvili jsme s Liz."

„Takže teď jste jako pár?"

Emily přitaká a v momentě, kdy ho políbí, mě v očích začnou tlačit slzy.

Tohle jsem mohl být já s El...

„Jo, kámo. Teď jsme pár," přitaká Chris, když se od něj Emily odtáhne. Vynutím ze sebe úsměv, abych jim nekazil radost.

„Tak to vám moc přeju," řeknu upřímně.

Emily se napřímí, když se pokusím zmizet v domě, a zvedne se z lavičky. „Počkej, Jamie. Můžeme si na chvíli promluvit?"

„Vlastně jsem myslel, že bych si šel lehnout."

„Bude to na chvíli, vážně," slíbí, tak nakonec přikývnu.

„Zajdu si udělat něco k jídlu, dobře?" oznámí jí Chris. Ona se uculí a na rozloučenou ho políbí. Odvrátím od nich zrak.

Usadíme se s Emily na molo, odkud máme krásný výhled na západ slunce. Nebe je zbarveno do směsice červené a oranžové a já díky té kráse až na chvíli zapomenu, kde vlastně jsem.

„Já vím, jak ti teď asi je," začne Emily klidně. „Kdybych se dozvěděla, že měl Chris během našeho... vztahu nějakou jinou, cítila bych se stejně zrazeně jako ty."

Když na to nijak nezareaguju, pokračuje dál.

„Nechci ji nijak omlouvat, protože to, co dělala, nebylo správný. Ani mi o tom neřekla, takže nejsi jedinej, kdo z toho byl vedle, i když chápu, že pro tebe to bylo něco jinýho. Ale na druhou stranu, tys jí to zrovna moc neulehčoval."

„Cože?"

„Celý dva roky je do tebe blázen, Jamesi. A tys o tom moc dobře věděl a ještě hůř, cítil jsi to stejný. Ale zatímco ona to chtěla říct Chrisovi a chtěla s tebou jít do vztahu, tys upřednostnil svoje přátelství s Chrisem. Víš vůbec, jak se musela cítit?"

U srdce mě píchne... vina?
„Celý dva roky toužila po klukovi, který pro ni nechtěl nic obětovat. Jen jsi ji trápil, copak to nechápeš? A když se objevil někdo, kdo by se pro ni vzdal i svý práce, propadla mu. Will jí dával pocit, že je natolik úžasná a krásná, že o ni stojí za to bojovat. A upřímně? Být v její situaci, zblázním se do něj."

V žaludku se mi z té představy udělá špatně.

„Jenže víš, jaký rozdíl je mezi ní a mnou? Ona se do něj nezamilovala. Za celé ty dva roky, kdys jí pořád dokola dával naději a pak ji jí zbavoval, si své srdce nevzala zpátky. Pořád patřilo tobě. William by pro ni obětoval svou vlastní kariéru, ale i když ho má ráda, nikdy by se kvůli němu nevzdala naděje na tebe. Na lásku s tebou, Jamie."