Není lektvar jako lektvar

2

Harry Potter vycházel z Velké síně směrem k mramorovému schodišti vedoucímu do vyšších pater bradavického hradu. Zrovna dojedl sendviče se slaninou a spoustou kečupu, které měl k obědu, a už se nemohl dočkat odpoledne stráveného na famfrpálovém hřišti. Krásné listopadové počasí a čerstvý vzduch byly jeho nejlepšími přáteli.

Jen si potřeboval rychle odskočit do Nebelvírské věže pro svůj Kulový blesk (který odmítal nechávat pohromadě s ostatními košťaty, takže byl nucen pokaždé, když toužil si trochu zalétat, přežít bolestivý výšlap až do osmého patra - měl však jistotu, že se drahocennému koštěti nic nestane). Volné odpoledne bez domácích úkolů bylo něčím tak vzácným, především pokud jste měli za nejlepší kamarádku Hermionu Grangerovou, že si Harry hodlal volné odpoledne náročného školního roku v Bradavické škole čar a kouzel náležitě užít.

Už vyšel šest schodů, když zahlédl něco, co tam být nemělo. Student - chlapec, světlé vlasy, pátý nebo šestý ročník, alespoň podle Harryho bleskového úsudku - se krčil u zdi s koleny přitisknutými k hrudi a skloněnou hlavou. Zvědavost (fajn, možná jeho hrdinský komplex) ho donutila projevit zájem, a tak zavolal: "Ehm, jsi v pořádku?"

Postava viditelně strnula, ale neodpověděla. Harry se vrátil po schodech dolů a zkusil to znovu.

"Haló? Jsi v pohodě? Chceš, abych pro někoho došel nebo tak něco?"

Stále žádná odpověď, zdálo se však, že se chlapec ještě pevněji stočil do klubíčka a snaží se být co nejmenší.

"Nechci ti nijak ublížit… můžeš mluvit?"

"Svatá Merlinova matko, ty to nikdy nevzdáš, že ne, Pottere?" přišla tlumená odpověď a Harry dokázal jen zírat.

"Malfoyi? Co - ?! Co tady děláš?"

"Užívám si večírek, Pottere, jak to asi vypadá? A ty nejsi na seznamu pozvaných. Odejdi. Hned."

Harry si uvědomil, že má dokořán otevřená ústa, a tak je rychle zavřel. Byl totálně ztracený. Má si zkusit promluvit s Malfoyem? Pomoci mu? Nebo ho jednoduše zaklít, když už se namáhal sejít dolu? Nakonec jeho nebelvírská část jako vždy vyhrála nad zmijozelskou (poněkud neochotně), odsunul ruku od levého rukávu, kde schovával hůlku, a posunul se blíž k místu, kde se Malfoy krčil.

"Poslyš, Malfoyi. Jsi… Totiž, chci říct… Co se děje?"

"Jdi pryč, Zjizvená hlavo!" zasyčel Malfoy a ucukl před ním. "Nebo… počkej, ne, odveď mě k nějaké hezké holce… vlastně, na druhou stranu, tohle jsi ty, s kým mluvím. Pravděpodobně bych skončil před Weasleyovou. Nebo Střelenkou Láskorádovou. Ech, to ne. Prostě mě nechej tady. Běž pryč a nech mě na pokoji. To bude nejlepší."

Harry na něj zíral. "To nedává žádný smysl, Malfoyi."

Malfoy se poněkud hystericky rozesmál s hlavou stále přitisknutou ke svým kolenům. "Jo, předpokládám, že nedává," mumlal si pro sebe. "A přesto… Stále jsi tady. Proč vlastně?"

Harry si tvrdohlavě založil ruce a propaloval pohledem vrcholek blonďaté hlavy. "Nevidím důvod, proč bych tu neměl být. Není to tvoje Vstupní hala," vyhrkl podrážděně a uvědomil si, jak dětinsky to zní.

Malfoy kupodivu nereagoval na jeho nedospělé chování. "Věř mi, Pottere, nechceš tu být skoro stejně, jako si to nepřeju ani já. Jen mi prostě věř, ano?"

Harry zíral. "Teď už vím, že s tebou vážně není něco v pořádku," řekl nakonec a zavrtěl hlavou. Naklonil se dopředu a prudce škubl Malfoyovou paží, aby ho donutil vstát. Fungovalo to. Až příliš. Malfoy napůl vstal, napůl vyskočil kupředu, přímo na Harryho. Blonďák vytřeštil oči a rozpřáhl ruce, aby se něčeho zachytil před pádem: pevně sevřel předek Harryho hábitu. Harry otevřel ústa, připravený se buď omluvit, nebo na něj začít řvát - nestačil se rozhodnout. Nakonec neřekl nic. Asi vteřinu zírali jeden na druhého a Harry cítil zmatek při pohledu na Malfoyovu tvář. Vůbec v ní nedokázal číst. Viděl šok, bez pochyb, a něco, co vypadalo jako bolest. A pak tu bylo něco dalšího…