Není lektvar jako lektvar

9

Včera byl jeden z nejlepších dnů v Dracově životě.

Nikdy by ho nenapadlo, že se může cítit tak naživu, jak se cítil s Potterem, který se ho dotýkal a líbal ho a nosil jeho oblečení. Bylo pravděpodobně dobře, že se tam objevila Pansy, protože jinak by nedokázal Potterovi znovu a znovu odolávat. Merline, ten kluk ale uměl líbat.

Samozřejmě, kdyby nebylo Pansy, nic z toho by se především nestalo. Draco byl neuvěřitelně vděčný, že se nikdy - během těch sedmi let, co se znali a přátelili - nenaučila dodržovat zásady soukromí.

Ale byl tu jeden problém: jakmile Pansy odešla, líbání a doteky ustaly, jako by to byla jen hra. Tedy… ona to samozřejmě byla hra, ale na chvíli se zdálo… jakoby Draco málem sám sebe přesvědčil, že to bylo doopravdy, že byli s Potterem společně šťastní.

Když se na to Draco podíval zpětně, cítil nad sebou znechucení.

Nejenže se naprosto uvolnil v přítomnosti jiného člověka - dost na to, aby ho nechal s ním vtipkovat a chovat se k němu jako milenec - ale ještě k tomu byl tím někým Potter. Harry zkurvený Potter. Odpudivé bylo už jen to pomyšlení, že Draco slepě následoval jakékoli náznaky Potterovy náklonosti a vzpomínky na to, jak tál v jeho objetí.

A nejhorší na tom bylo, že na nic jiného nedokázal myslet.

Té noci Draco ležel ve své posteli, zíral do stropu a toužil po Potterovi, jako nikdy předtím. A za to se nenáviděl. Možná že lektvar s časem zrál a získával na síle, možná se jeho účinek násobil délkou doby, kterou Draco strávil v Potterově blízkosti, protože nyní jeho touha byla silnější než předtím. Bylo to ještě horší než ten víkend, kdy ho od sebe Potter odkopl; ano, tak moc to bylo strašné, cítil se jako by mu někdo vytrhával jeho život z rukou, ale přesto to bylo jiné. Tentokrát lektvar pronikl přímo do jeho duše.

Zatracený Zabini. Zatracený Snape. Proč to nedokázal spravit rovnou? A proč ten zatracený Potter musel být tak nesnesitelně žádoucí?

Alespoň že byla neděle, takže se Draco mohl zahrabat ve společenské místnosti a nemusel Pottera pozorovat ve třídě nebo při jídle. Draco samozřejmě stále musel jíst, ale držel "potterovskou hlídku" tak často, že dokázal přesně říct kdy (a na co) Potter nejraději chodí na jídlo. Mohl přesně předpovědět i to, vedle koho si sedne a určit jeho náladu jednoduše podle jeho chůze, když míří k nebelvírskému stolu.

A přesto všechno se Draco toužil dozvědět víc.
Co to s ním bylo? Kdyby se pořádně snažil, zajisté by dokázal překonat účinky toho lektvaru. Mohla za to jeho slabá vůle? Kdyby Temný pán zrovna teď prošel branami Bradavic, šel by Draco jednoduše k němu a odevzdal mu svůj život jako nějaký idiot?

Samozřejmě, že ne. Draco byl přeci silnější. Dokázal odolávat naléhání svého otce, aby následoval toho šílence, a tak mohl odolat volání svého vlastního mozku, který ho nutil přemýšlet o Potterovi. Už jen dva týdny, ani o den déle. To nic není.

A tak se Draco ocitl ve společenské místnosti a předstíral, že se zajímá o jiné lidí a vůbec nemyslí na jednoho Nebelvíra. A jestli, jak se pomalu přibližoval večer, kontroloval své hodinky každých pět minut, tak co? Prostě nerad chodil pozdě, tak to bylo. Bylo by nezdvořilé nechat čekat někoho, s kým jste měli dohodu.

A ano, možná se do sedmého patra vydal hned po večeři, na druhou stranu však o nedělích vždy chodil na jídlo později, takže by vypadalo divně, kdyby odešel ze společenské místnosti, pak se tam vrátil a chvíli na to zase zmizel. Přijít o čtyřicet minut dříve, to přeci vůbec nebylo až tak brzo.