Není lektvar jako lektvar

15

Draco se odtrhl od Queeniných rtů a rozhlédl se po společenské místnosti. Spolužáci z nějakého důvodu mluvili jeden přes druhého a průchod ve zdi se sám od sebe otevřel a zavřel. Skoro jakoby jím prošel někdo s Neviditelným pláštěm.

Zatřásl hlavou. Merline, už zase si něco namlouval. Hrad byl plný duchů a poltergeistů – dveře otevírající se samy od sebe nebyly nic nového. Jen proto, že měl zlomené srdce, se nevzdá logiky.

„Co se děje, Draku?“ zaculila se na něj Queenie, pohrávajíc si s knoflíkem na jeho hábitu.

Draco se vzpamatoval. „Zdálo se mi, že máš nějak přerostlou velikost úst,“ řekl bezstarostně. „Ale už to přešlo, neboj. Ale možná by sis s tím měla zajít k léčiteli. Je to dost otravné.“

Queenie vypadala z nějakého důvodu uraženě. „Jen jsem se snažila být milá,“ zavrčela. „Pansy říkala, že jsi rozrušený, tak jsem myslela, že ti pomůžu.“

„Kdybych někdy potřeboval sexuální služby, přijdu rovnou za tebou,“ ubezpečil ji Draco, přemýšlejíc, proč má promerlina Dafné Greengrassovou pořád ještě nasáčkovanou v klíně. „Do té doby…“

„Fajn,“ řekla Queenie jízlivě, „půjdu najít Thea. To je aspoň opravdový gentleman.“ Draco se krátce zamyslel, jestli má Queenie nějakou divnou nutkavou potřebu zkracovat každé jméno, se kterým přijde do styku a bez dlouhých okolků si ji sešoupl z klína.

„Docela se osvědčila, nemyslíš?“ zamručel mu dobře známý hlas do ucha.

„Nevím, co myslíš,“ oponoval Draco, „byl jsem dokonale zdvořilý a nápomocný. To je povinnost.“

Pansy si odfrkla. „Myslím, že na gentlemana jsi moc velký teplouš.“

„Nemůžeš se ztišit?“ zasyčel Draco a vztekle na ni zazíral. „A kromě toho. Nejsem! Byl to jen jeden kluk. A podívej, jak to dopadlo!“

„A kolik holek?“ Draco zafuněl a neřekl nic. To nebyla jeho chyba, že před Harrym nikoho nepolíbil. Byl jen… vybíravý, to je ono. Navíc v tom nikdy neviděl žádný smysl. Byl zcela spokojený jako nezávislá osoba, děkuji velmi pěkně. Nepotřeboval se k nikomu poutat, aby fungoval.

Dokud nevypil ten lektvar, tak to bylo. Pak šlo všechno do sraček.

„Vezmi si fakta, Draco,“ pokračovala Pansy, „jsi pohledný, vášnivý, nosíš těsná trička…“

„Fakt dík, Pansy.“

Problémem bylo, že se Draco cítil trochu… mimo, teď, když byl Harry pryč z jeho života. Bylo to divné. Před tím lektvarovým fiaskem dokázal Draco snadno vklouznout do jakékoliv situace, v klidu se vyrovnat všem spolužákům a bez potíží si s nimi pohrávat. Ale teď – no, nebylo to tak, že by s tím přestal, nebyl hloupý, ale dalo to až moc práce. Bylo to únavné.

Nepomáhalo ani to, že se musel neustále kontrolovat. Když byl pod vlivem té letvarové sračky, nemusel se takhle stresovat. Když byl v Komnatě nejvyšší potřeby s Harrym, mohl se uvolnit a nechat všechno plavat.

To teď dělat nemohl. A možná to bylo kvůli tomu, že už uplynuly dva měsíce, ale kdykoliv viděl Harryho, kurevsky se vzrušil. Tohle nebylo fér! Co udělal tak strašného, že si zasloužil tohle?

Ano, fajn, alespoň už nezešílel, když byl ve stejné místnosti jako Harry (což se s Orexis Votum stávalo pravidelně) a vědomí mu pětkrát denně nezahalila rudá mlha chtíče. Zaplať Merlin za drobné laskavosti. Draco byl pánem své mysli.

Což, když jste o tom přemýšleli, bylo vlastně o dost horší. Protože Draco už neměl pro své šílenství žádnou výmluvu. Nic, kromě svého pokřiveného rozumu.