Není lektvar jako lektvar

3

Draco se zahrabal pod deku.

Zelené oči, ztmavlé vzrušením…

Spalo se mu příšerně. Vlasy měl bez pochyb rozlétané kolem celé hlavy, jak se během noci převaloval ze strany na stranu, a byl nepříjemně zpocený.

Větrem rozpraskané rty se pootevřely, když zalapal po dechu a uniklo mu zasténání…

Jasně, to nebyly jediné důvody, proč se cítil nepohodlně. Zasténal a obrátil se na bok polštář svírající v pěstích a zoufale se snažil ignorovat obrazy, které nechtěly zmizet z jeho hlavy. Snažil se dělat to, co mu Snape poradil; soustředit se na svou nenávist k Potterovi, ale když s tím jednou začal, představoval si Pottera naštvaného, což se okamžitě změnilo na Potterovu červenající se tvář a to automaticky vedlo k představě Pottera zrudlého a nasyceného po dlouhé činnosti, kterou Snape delikátně nazval kopulací.

Znovu se převalil a těžce vzdychl. Včera v noci, když konečně opustil Snapeův kabinet, se pohádal s Blaisem. Nebyla to hádka plná křiku, nadávek a kleteb, jakými si vždy procházel s Potterem - pro Merlina, byli Zmijozelové -, i tak však byla velice intensivní. Zabini odmítl připustit, že donutit Draca vypít lektvar, který ho mohl i zabít, byl špatný nápad. A Draco odmítal uznat, že Blaise nebyl jediný, jehož vtipy se občas vymkly kontrole (odstranění obou Nottových paží byla nehoda, pro Merlina!).

Draco měl dostatek času poinformovat Zabiniho o tom, jak ho Snape našel vášnivě se tisknout na studenta (z pochopitelných důvodů Draco neřekl, o koho šlo) ke zdi a líbal ho jako by mu chtěl vysát dech, a pak našel lahvičku s lektvarem ležící o podál, takže znal celý příběh. Minimálně během tohoto týdne bude muset Zabini proti sobě poštvat dostatek lidí, protože Draco netušil, kolik kopanců snese jeho reputace, než se z něj stane společenský vyděděnec horoucně toužící po Potterovi.

Už ztratil pojem o tom, kolikrát nasládlý růžový lektvar hrozil, že přemůže jeho kontrolu. Neexistovalo nic, co by s tím mohl udělat. Jak také, když pokaždé, když zahlédl Pottera, zažil explozi něčeho tak mocného, že se to blížilo hranici bolesti, která se uhnízdila hluboko v žaludku. Nepříjemný bolestivý pocit se rozlézal přes hruď a způsoboval mravenčení konečků jeho prstů.

Jako by si vnímal všechno - neuvěřitelně vnímal -, co se týkalo Harryho Jamese Pottera.

Ještě stále to mohl cítit, prohánějící se v jeho žilách, číhající pod povrchem jeho kůže. Zdaleka se to neblížilo ničemu, co kdy předtím zažil; jako oheň a led v neustálém boji s každým vláknem jeho samé existence.

A když byl Potter poblíž, ještě se to zhoršilo. Jakmile ho Draco zahlédl, lektvar v jeho útrobách vzplanul a nutil ho přiblížit se, slibujíc odměnu, až se ho konečně bude moci dotknout. Dokonce i když se na něj ani nedíval, bylo to špatné; už jen být ve stejné místnosti jako on způsobovalo neovladatelnou touhu, která ho přiváděla k šílenství nebo ho mohla poslat do ředitelny, kdyby kdokoli z profesorů použil Nitrozpyt a uviděl to, co chtěl dělat s jejich hrdinou.

A snad nejhorší na tom bylo, že nemohl snést pomyšlení, že se mu Potter líbí. V žádném případě. Jen přemýšlení o tom arogantním brýlatém zmetkovi v dobrém slova smyslu mu způsobovalo žaludeční vředy. Nechtěl Pottera vnímat jako někoho atraktivního. Chtěl být schopný Pottera nenávidět stejně, jako to vždy dělal. Chtěl při pohledu na něj cítit jen opovržení.

Chtěl, aby se Potter opřel o stůl a sténal jeho jméno, sakra.

Zas a znova truchlil nad svojí zkurvenou štěstěnou. Ve škole bylo přes tisíc lidí, a kdo se k němu dostal jako první? Pan jsem-pro-tebe-příliš-dobrý samolibý hrdina Potter. Draco ležel a zíral na nebesa své postele dobrých patnáct minut a jeho mysl se točila kolem zoufalé snahy vypudit Pottera ze své hlavy. Nebylo to vůbec snadné, jakmile si Draco jen na chvíli pomyslel, že už to ovládl, jeho zrádná mysl mu předhodila další vzpomínku na něj - stačilo jen málo, například jeho závody na koštérech s Potterem byly najednou jedny z těch nejerotičtějších věcí, které si vůbec dokázal představit.