Není lektvar jako lektvar

14

Pane bože. To muselo být ono. Co jiného by mohlo Draca přinutit, aby vypadal takhle, že? Takový mix zoufalství a, sakra, štěstí – Harryho nikdy nenapadlo, že je možné vidět obojí najednou na něčí tváři. Na Dracově tváři.

Bože, Harry by tak sobecký. Byl tak hloupý. Jak mohl něco takového udělat? Stejně jako-

Ne, o tom už nechtěl přemýšlet. Bylo to u konce. Věděl, že to bylo jen dočasné, že Draco nikdy doopravdy nechtěl…

Harry jen znovu a znovu odkládal nevyhnutelné a teď…

Teď.

Harry se náhle zvedl.

„Vrátím se potom,“ řekl nepřítomně Ronovi a Hermioně a vyrazil ke dveřím.

Draco se s ním srazil ve dveřích do Velké síně, ještě předtím, než vyšel ven. „Slyšel jsi-?“ zeptal se. „Už víš?“

Harry se snažil předstírat nadšení. „Jasně,“ odpověděl a snažil se usmát. „Je to hotové?“

„Ano,“ zašeptal Draco se zářícíma očima. „Půjdu teď do Snapova kabinetu. Jdeš se mnou, že?“

Harry se podíval na Dracovu dychtivou tvář, zářící nadějí a nedokázal odmítnout. „Jo, jasně,“ odpověděl a následoval Draca dolů po studeném schodišti do sklepení.

Cesta do Snapova kabinetu se zdála být delší než obvykle, ale Harry si přál, aby mohli kráčet déle. Zatřásl hlavou, aby se zbavil zbytečných myšlenek. Byl konec, už neměl žádné právo o něčem takovém přemýšlet.

Draco šel vepředu, jako obvykle, zaklepal na dveře kabinetu a, nečekajíc na pozvání, vstoupil.

„Malfoy… a Potter, jak dojemné,“ pozdravil je Snape s ironickou poklonou. Ani Harry, ani Draco nereagovali.

„Dostal jsem Váš vzkaz, profesore,“ řekl Draco.

Snape po nich střelil otráveným pohledem. „Pochopitelně. Možná vám byla doručena příliš pozdě, pane Malfoyi – zdá se, že Potterovy manýry už vás stačily infikovat.“ Harry odolal pokušení říct Snapovi, že jeho manýry nejsou to jediné, co se přeneslo na Draca.

Draco vzdychl. „Omlouvám se, pane, ale znamená to… říkal jste, že je lektvar hotový.“

Snape otevřel zásuvku svého stolu a vytáhnul malou lahvičku s tmavě červeným obsahem. Lektvar uvnitř vypadal jako červené víno. Nebo krev. Harry si mimoděk uvědomoval Dracovo zrychlené dýchání.

„Na rozdíl od původního lektvaru, protilátku musíte požít celou, aby měla žádané účinky. Můžete ji vypít někde jinde, pokud chcete, ačkoliv bych doporučoval-“

„Ne, vypiju ji teď,“ přerušil ho trochu neuctivě Draco.

Snapova ústa se zkroutila. „Dobrá,“ řekl a hodil po Harrym výsměšným pohledem. Harry zuřivě zíral nazpět. Ať už si Snape o tom myslel cokoliv, mýlil se. Úplně a naprosto. „Myslím, že v tom případě je vaše netrpělivost pochopitelná. Nepochybně se chcete zbavit všech… vedlejších účinků lektvaru Orexis Votum.“ Černé oči se do něj zabodly.

„Něco takového,“ slyšel Harry mumlat Draca. Odmítl přerušit oční kontakt se Snapem.

O vteřinu později byl oční kontakt se Snapem poslední věc, která ho zajímala. Odtrhl oči od černého pohledu a upřeně zíral na podlahu Snapova kabinetu. Uslyšel, jak se Snape uchechtl. Bastard.

„Nedržte ten protijed v ústech příliš dlouho – ovlivňují ho lidské sliny a mohlo by dojít k neutralizování účinku.“
„Dobře.“ Zacinkalo sklo o sklo a Harry vzhlédl právě včas, aby viděl Draca, jak bere od Snapa maličký kalíšek s lektvarem a přikládá si ho k ústům. Jejich oči se na vteřinku setkaly a Harry přemýšlel, jestli si jen nepředstavoval to krátké zaváhání, které přeběhlo Dracovou tváří.