My Little Curly Boy (new update)

1. díl

Louis' POV

Trvalo mi pár týdnů, než jsem zařídil vše proto, abych mohl onoho sladkého kudrnáčka vlastnit. Věděl jsem, že chlap, jako jsem já, u něho nemá šanci, a tak jsem se rozhodl pro jedno z nejzoufalejších řešení, které není v souladu se zákonem. Ne že bych byl nějak škaredý, to vůbec ne, ale na Harryho jsem byl až příliš starý a věděl jsem, že i kdybych se moc snažil, nikdy by se do mě nezamiloval a necítil by touhu po mém těle, a tak jsem se rozhodl trochu mu pomoct. Většina lidí, teda všichni, by to nazývali únosem, ale já ne. Pro mě to bylo a vždy bude pouze menší uvěznění k tomu, abychom mohli oba dva žít spokojený život. Nebo alespoň já, protože život bez něho jsem si prostě nedokázal představit.

***

Zaparkoval jsem před mým postarším domem blízko lesa a vystoupil jsem, rozhlížejíc se kolem, i když jsem věděl, že v této téměř neobydlené části nebude v tuhle pozdní hodinu ani živáčka. Přešel jsem ke kufru, mírně jsem se pousmál a otevřel jsem ho. Když jsem tak učinil, upřel se na mě pár mechově zelených očí, ve kterých se leskly slzy, díky kterým byly lehce zarudlé. Musel plakat skoro celou cestu. Kdo by taky neplakal, kdyby se probudil svázaný s izolepou přes pusu a neslyšel by nic jiného než zvuk auta, které ho veze neznámo kam, že?

Chtěl jsem si ho vyzvednout do náruče, ale sotva jsem se k němu nahnul, začal se třást a něco mumlat přes šedou pásku, jež mu zakrývala ústa, aby nebyl slyšet jeho prosebný křik. „Ačkoliv to tak nevypadá, nechci ti ublížit," šeptl jsem, ale on sebou nepřestal házet, a tak jsem ho chytil pod krkem a podíval jsem se mu zpříma do očí. „Ale ublížím ti, pokud se neuklidníš," vydechl jsem a jeho oči se naplnily novými slzami, avšak házet sebou přestal. Mile jsem se pousmál a vyzvedl jsem si ho do náruče, poté jsem s mírnými obtížemi zaklapl kufr, zamkl jsem auto a vydal jsem se s mým zelenookým pokladem ke mně domů. K nám domů.

„Tak tohle je tvůj nový domov, Harry," řekl jsem, když jsem vstoupil do chodbičky a položil jsem ho na zem, abych mu a i sobě vyzul boty. V jeho očích byl vidět strach. Byl tak vyděšený a bezbranný. „Doufám, že se ti tady bude líbit, je to poklidné místo," usmál jsem se na něho, když jsem uložil naše boty do botníku, vzal jsem ho do náruče a zamířil jsem s ním do jeho pokoje, který se nacházel dole ve sklepě.

Kdysi to byl obyčejný temný sklep plný pavučin, do kterého pronikalo trochu světla díky malému okénku vpravo nahoře, ale chtěl jsem, aby se u mě Harry cítil dobře, a tak jsem ho celý přestavěl. Zprovoznil jsem světlo, oškrábal jsem zdi a vytapetoval jsem. Snad se Harrymu líbí olivově zelená. Také jsem koupil postel, aby měl Harry kde spát, peřiny a polštáře, dřevěný stůl a malou skříň, která už byla z poloviny plná oblečení.

Opatrně jsem ho položil na postel a pohladil jsem ho po tváři. „Neboj se mě," šeptl jsem a vytáhl jsem si z kapsy pouta. Jednu jejich stranu jsem připnul k rámu postele a druhou jsem připnul k provazu kolem jeho rukou. „Snaž se uklidnit, ano?" vydechl jsem a odešel jsem do kuchyně, abych nám připravil večeři.

Harry's POV

Nechápal jsem, co se děje a proč to udělal. Neznal jsem ho a šel z něho strach, a i když řekl, že mi nechce ublížit, nevěřil jsem mu. Proč by mě unesl, kdyby mi nechtěl ublížit? Nedávalo to smysl. Možná chce požadovat výkupné, ale to si vybral špatně, protože já žiju pouze s babičkou a ta žije z důchodu, který není zrovna velký. Rodiče a sestra mi zemřeli před pár lety při autonehodě a dědeček zemřel před rokem na rakovinu, takže jsme zůstali jen my dva. Určitě už doma pláče strachy.

Když mě položil na postel a odešel pryč, snažil jsem se dostat z provazů, ale nešlo to. Měl jsem to marné a nezbylo mi nic jiného než čekat, co se mnou bude.

Louis' POV

Uvařil jsem míchaná vajíčka se šunkou a nandal jsem je na dva talíře, které jsem položil na tmavě hnědý stůl, jenž ladil s okolním nábytkem. Poté jsem z horní police vytáhl dvě sklenice, a když jsem je naplnil pomerančovým džusem, položil jsem je na stůl k talířům a došel jsem pro lžičky a pečivo. Jakmile bylo vše nachystané, zapálil jsem vanilkovou svíčku a vydal jsem se pro Harryho. Snad bude jíst sám, nechci ho do jídla nutit, ale když nebude jiná možnost, budu ho muset donutit.

Sotva jsem překročil práh jeho pokojíku, podíval se na mě a očima mě prosil, abych se nepřibližoval. Jen jsem se nad tím pousmál a pokračoval jsem v cestě k jeho posteli, na které se choulil do klubíčka.

„Máš hlad?" zeptal jsem se a on záporně zavrtěl hlavou. „Jíst se musí, Harry. Copak chceš být nemocný? Chceš mi říct, že jsem se s tím dělal zbytečně? Zeptám se tě znovu a pořádně si rozmysli, co mi odpovíš, ano?" šeptl jsem s úsměvem. „Máš hlad, Harry?" zeptal jsem se ještě jednou a on pokýval hlavou na znamení souhlasu. „Myslel jsem si to," usmál jsem se, odemkl jsem pouta, vzal jsem si ho do náruče a odnesl jsem ho do kuchyně ke stolu, kde jsem ho posadil na židli. „Ty provazy na nohách ti nechám, abys mi neutekl, a ty na rukách ti sundám, jelikož jíst se svázanýma rukama by nebylo zrovna příjemné," řekl jsem a začal jsem mu rozvazovat ruce. „Nesnaž se mi nějak ublížit, už několik let chodím na kurzy sebeobrany a kickboxu, takže by to pro tebe nedopadlo dobře," sundal jsem mu provaz a on si promnul zápěstí, která byla mírně červená, jelikož jsem provaz utáhl poněkud silně. Nechtěl jsem riskovat, že by povolil a on tak mohl utéct. „Teď ti sundám pásku, ale budeš ticho a nebudeš mi klást žádné otázky, jinak už nebudu takhle hodný a to bys určitě nechtěl, mám pravdu?" usmál jsem se a on přikývl.

„Tak dobrou chuť," řekl jsem, když už jsem seděl naproti němu, a vložil jsem si do úst první sousto. Chvíli mě pozoroval, ale nakonec si vzal lžíci a také začal jíst. „Myslím, že spolu budeme vycházet," věnoval jsem mu úsměv a zakousl jsem se do slunečnicového rohlíku.

Chvíli bude trvat, než se to rozjede, ale nic není hned a já nesnáším, když se to uspěchá. Děkuji za vaše hvězdičky a komentáře u prologu. Nový díl bude ve středu.