Nockle.com || Larry || KOREKCE ✔

32.

Vyšel jsem z policejní stanice a nadechl se svěžího vzduchu. Už jsem se bál, že mě zatknout za něco co jsem neudělal, ale ne vždycky jsou policajti blbý.

Vydal jsem se domů. Dostal jsem od detektivů vizitku, že se pokusí zjistit kdo ten tajemný idiot je. Byl jsem rád a doufal, že se ho konečně zbavím. Chtěl jsem žít normálně, ale to už nešlo.

Kelly a další dva kluci kvůli mě zemřeli. Mojí vinnou, kdybych já idiot neposlal Harryho pryč. Nic by se nestalo, jen by žili a já byl dál v depresích, že mi nějakej blb vyhrožuje.

Povzdechl jsem si, když jsem chtěl zavolat Niallovi, aby pro mkě dojel. Telefon měli policajti.

Musle jsem jít pěšky a tak jsem se začal šourat směrem k bytu, když už mě policajti přivezli, mohli mě i odvést.

"Kde se tady bereš?" ozvalo se vedle mě, když jsem zašel do Jaic uličky.

"Co?" překvapeně jsem se otočil a ihned ustoupil před jeho, bleskem prohnaného, obličeje. "C-co tu děláš?" vykoktal jsem a zádama narazil do stěny.

"Co myslíš?" odsekl a došel blíž ke mně. Dech se mi zadrhával a ruce se chystaly bránit. Vždy mi fyzicky ublížil, někdy se přidala i psychická bolest.

"Co chceš?" řekl jsem už pevně. Mojí mysl zaplavilo rozhodnutí, že odteď se ho nebudu bát jen Nightmara, jeho ne. Jeho nikdy.

"Nic. Jen jsme se náhodou potkali." pokrčil rameny, ale na jeho tváři hrál viditelný úšklebek.

"Určitě to bylo náhodou." odsekl jsem. Prošel jsem kolem něj a nezapomněl do něj strčit ramenem.

"Myslíš, že tě stalkuju?" zasmál se a otočil se na mě.

"Já nevím, možná." falešně jsem se usmál a chtěl jít.

"Notak Louisi, nebuď takový." ozval se jeho hlas vedle mě a mě došlo, že teď se ho nezbavím. Nikdy jsem se ho nemohl zbavit, když dostal náladu na otravování, otravoval.

"A jaký jsem? Neznáš mě, tak si prosímtě nehraj na nějakýho mýho kámoše nebo na cokoliv jinýho." zavrčel jsem. Můj uzlíček svalů v pozadí se stáhnul, když se přiblížil blíž.

"Znám tě Louisi." řekl.

"Tak fajn, tak mi o mě něco řekni." založil jsem si ruce v bok. Tahle chvíle mi připomínala Smsky s Nightmarem. "Notak, pouč mě."

"Nějak ses utrhl z řetězu." zasyčel. "Harry si tě asi moc nehlídá, huh?"

"Drž hubu!" zakřičel jsem. Neměl jsem na něj náladu, nejen kvůli tomu všemu, ale už jen kvůli tomu, že se tu objevil a je tak drzí, že na mě mluví.

"Sklidni hormon, Tomlinsone, nikdo není zvědavej na tvoje pitomý výstupy." jeho arogantní úsměv mě deptal a také, že mě vůbec nebral vážně. Nesnášel jsem, když mě lidi nebrali vážně, ale kdo by taky...

"Kurva, Davide co po mě chceš?!" zakřičel jsem nahlas.

"Woah." zakroutil hlavou a zastavil mě. Nevěděl jsem co sakra chce. Chtěl jsem se konečně dostat domů a potřeboval jsem co nejvřelejší obejmutí od Nialla. Ne od Davida, ne od Harryho, ne od Zayna... Prostě Nialla. On mě chápal, ale když se semnou nebaví, co mám asi dělat?

"Nech mě napokoji." zahřměl jsem naštvaně. "Nebo víš co? Řekni mi proč mi pořád píšeš a vydáváš se za Noční můru?" zkusil jsem to.

"Co to meleš?" zamračil se nechápavě a v tu chvíli mi to došlo. David to nebyl. Musel to být někdo koho znám, koho moc dobře znám a kdo o mě ví spousty věcí. Někdo kdo byl na té párty a někdo kdo se mi motá do života už dlouho.

"Nic." poprvé jsem se na něj usmál. Nebyl to nijakej úsměv, jako 'Jsme kamarádi', ale spíše 'Díky za pomoc'.

"Louisi co sis to zase vymyslel?" překvapilo mě jeho chování. Před nějakou dobou byl neodbytnej kretén a teď je to... prostě David.

"Mohl by si mě prosím nechat na pokoji? Potřebuju se dostat domů a promluvit si s Niallem." zamumlal jsem. Doufal jsem, že mě nechá a už nebude provokovat.

"Dobře." usmál se a otočil se na odchod. "Jen nezapomeň, že mi dlužíš vysvětlení." dodal a pak odešel pryč.

Oddechl jsem si a vydal se domů. Cesta netrvala moc dlouho, ale když jsem se zastavil před dveřmi bytu, zarazil jsem se. Cítil jsem se nervózně a bál se, že mě Niall odmítne.

Zahnal jsem ten strach co nejhlouběji do své mysli a otevřel dveře. V té chvíli jsem jen překvapeně zíral na lidi předemnou.

"Harry, Liame, Zayne, Ashtone... Co tady děláte?" zasekl jsem se. Podíval jsem se na Nialla, kterej se na mě usmíval. Zachvíli mi skočil kolem krku a obejmul mě.

"Musíme si promluvit." zamumlal mi Niall do krku. Pohledem jsem přejel na Harryho, kterej se na mě usmíval, ten úsměv mi tak moc chyběl. Oplatil jsem mu ho.

"O čem?" zeptal jsem se nakonec, když mi došlo, že něco řekl.

Niall se odtáhnul a pohledem přejel všechny v místnosti. Pak se otočil zpět na mě a prohrábl si vlasy.

Nakonec řekl něco, co mi doslova vyrazilo dech. "Asi víme, kdo je Nigtmare."