Nockle.com || Larry || KOREKCE ✔

44.

Připadal jsem si jako ve snu, který je protkaný samou temnotou a nedovolí mi se probudit. Slyšel jsem kolem sebe zvuky a hlasy lidí, ale nemohl jsem odpovědět. Cítil jsem jak semnou manipulují, ale nemohl jsem se jim bránit. Víčka se mi zdála jako kdyby vážila několik tun a končetiny jsem vůbec necítil.

Netušil jsem co se děje, ale snažil jsem se, abych dal alespoň někomu vědět, že jsem v pořádku. Kdyby se o mě alespoň někdo zajímal. Můj největší strach přicházel z toho, že až otevřu oči, zjistím, že u sebe nemám nikoho blízkého, že opravdu nikomu na mě nezáleží.

Možná proto jsem odmítal, alespoň pokusit se znovu zvednout víčka. Tenhle strach mi v tom bránil, ale já věděl, že jednou se mu budu muset postavit.

Trvalo to dlouho než jsem se rozhodl změnit svojí nastávající situaci a pomalu rozevřel víčka k sobě, ale okamžitě jsem je musel znovu zavřít, jelikož mě do očí trefilo nepříjemné světlo. Pomalu jsem znovu otevřel oči a začal si přivykat světlu. Uviděl jsem bílé stěny, depresivní fotografie a hned vedle mě nějaké přístroje. Nemocnice.

V ruce jsem ucítil bolest a když jsem se bodíval, zjistil jsem, že tam mám zapíchlou nějakou hadičku. Odvážil jsem se rozjlédnout a když jsem zjistil, že na pokoji jsem sám, píchlo mě u srdce. Bolelo to, opravdu. Potlačil jsem slzy a rozhodl se, že ode dneška nebudu ta sralbotka, kterou jsem byl celý svůj život. Obrnil jsem se proti bolesti, protože jsem opravdu o další nestál. Nechtěl jsem zažívat další trn zklamání, protože kdyby se dostal kousek k mému srdci, roztříštilo by se na malé kousky a nikdy, ani Harry, by ho už nikdy nedal dohromady.

"Dobrý den." otevřely se dveře a mezi nimi stála mladá sestřička. "Je krásné vidět vás vzhůru." kývnul jsem jí, protože jsem ještě nebyl připraven použít svůj vykřičený hlas. "Dojdu pro doktora." mile se usmála a zmizela venku. S povzdechem jsem se zavrtal do nemocniční peřiny, která byla tak lehká, že mi kvůli ní byla zima.

"VIdím, že už jste se probudil." do mého pokoje vešel doktor a za ním v závěsu sestřička, která se na mě podivně culila. Ignoroval jsem jí a obrátil pozornost na doktora. "Moje jméno je Dr. Ellheir a jsem váš ošetřující lékař. Přivezl vás sem jeden muž, který vás našel v příšerném stavu ležet mezi popelnicemi. Bylo to zhruba před třemi dny. Celou tu dobu jste prospal." Na prázdno jsem otevřel pusu, ale nechal jsem doktora mluvit. "Chtěli jsme zkontaktovat kohokoliv, abyste tu při svém probuzení nebyl sám, ale bohužel jste neměl žádné průkazy, takže vůbec nevíme vaše jméno-"

"Tomlinson. Louis Tomlinson." upřesnil jsem a trn, který byl kousek od mého srdce se nachvíli vzdálil. Byla úleva mít alespoň malou naději, že tu někdo může být. "Prosím v jaké nemocnici jsem?"

"St. Georgia, proč se ptáte?" doktor se usmál a něco si zapsal do papírů, které měl v ruce. Následně je podal sestřičce, která odcupitala pryč.

"To je zatím jedno." vědomí, že jsem ve stejné nemocnici jako Zayn mi dalo malou naději, že tu Niall může být klidně za několik minut, když je požádám, abych je zavolal.

"Dobře, takže pane Tomlinsone.." doktor se nachvíli odmlčel a přemýšlel nad tím jak začít. "Když jste k nám byl převezen, byli jsme nuceni nahlásit to na polici, protože jste mohl být obětí nějakého trestného činu, což se později i ukázalo jako nejpravděpodobnější vzhledem k vašemu stavu a tomu, že jste byl patrně hodněkrát znásilněn." tiše jsem doufal, že to slovo už nikdy od nikoho neuslyším. "Máte zlomenou nohu, patrně kvůli špatnému pádu, dvě zlomenná žebra a místy podlitiny, které, ale určitě časem zmizí. Zítra za vámi přijdou dva detektivové, kteří se vás budou vyptávat na to co se vám stalo. Bude nejlepší, když si teď odpočinete."

"Pane doktore?" zastavil jsem jo. Podíval se na mě s otázkou v očích a já se jen modlil, aby to pro mě udělal. "Znáte Zayna Malika? měl by být ve stejné nemocnici. Má-"

"Ano, znám ho. Vy jste s panem Malikem v nějakém rodinném či přátelském vztahu?" 

"Jsme přátelé." kývnul jsem a posadil se. Potřeboval jsem se cítit pohodlně, vzhledem k zlomenné noze, která znemožňovala obvyklí pohyb. "Jak je na tom?"

"Pane Tomlinsone, nemohu vám-"

"Nechci vědět jeho lékařské záznamy, ani nic podobného. Docela dlouhou dobu jsem-" odmlčel jsem se a zahnal příval slz. "Byl jsem prostě mimo a nevím jak na tom je. Lidi mi říkali, že umírá a já nutně potřebuji vědět jestli na tom něco pravdy je, nebo ne."

"Pan Malik prozatím neumírá." usmál se. "Jeho stav se nezlepšuje, ale ani nezhoršuje. Je na tom stejně jako když k nám přijel. Nemusíte se o něj bát." kývnul jsem a mému srdíčku se alespoň trochu ulevilo. "Ještě něco?"

"K Zaynovi chodí jeden můj kamarád, Niall Horan. Nemohl byste zjistit jestli tam náhodou teď není? Potřebuju ho vidět." zamumlal jsem a se slzama na krajíčku doufal, že to povolí. Bál jsem se odpovědi.

"Podívám se." kývnul mi, pak jsme se rozloučili a on opustil můj pokoj. Povzdechl jsem si a pevně sevřel víčka. Prosím, ať tam je, prosím!

Zakňoural jsem, když jsem ucítil nepříjemnou bolest na hrudi a když jsem se následně podíval, opravdu jsem se zhrozil. Byl jsem jen kost a kůže a můj hrudník byl pokryt modřinami, až to bylo děsivé. Měl jsem dost blízko k pláči, ale zabránily tomu dveře, které se právě otevřely.

S nadějí jsem čekal, jestli se tam objevý blonďatá hlava mého kamaráda nebo doktor se špatnou zprávou.