We don't talk anymore

456 55 9
                                    

Niall

,,Louisi, děje se něco ?'' už dopředu jsem znepokojeně předpokládal, že se něco stalo, protože mi normálně v deset večer sám od sebe nevolá. ,,N-Nialle, potřebuju pomoct ! Já- já opil. Pohádali jsme se s Ha-Harrym a ...já opil jsem se. Je mi strašně špatně. Pom-...'' zbytek slov už nedořekl a mě zachvátila panika. ,,Louisi...Louisi, co se děje ? Zůstaň se mnou, volám záchranku a hned jsem tam !'' i když nerad jsem zavěsil a vytočil číslo záchranné služby, kde jsem vše detailně popsal. Operátorka mi řekla, že má můj kamarád nejspíš otravu alkoholem.

Autem jsem jel, jak nejrychleji jsem mohl a k Louisovu domu jsem dorazil akorát ve chvíli, kdy ho nakládali do sanitky. Počkal jsem, dokud se za nimi nezaklaply dveře a následoval sanitku až do nemocnice. Jakmile Louise vyložili, doběhl jsem je, řekl kdo jsem a oni mi ochotně sdělili, kam mého kamaráda vezou. Posadili mě do čekárny před sál a já čekal. Během dvou hodin se u mě vystřídaly dvě sestry, které mi popisovaly, co se právě děje. Louis měl otravu alkoholem a hrozilo, že zemře. Kdybych zavolal sanitku později, už by nebyla šance. Takhle ho museli probudit z bezvědomí a vypumpovat mu žaludek. Celou dobu jsem jen neklidně přešlapoval, nebo se procházel po chodbě a hleděl do země. Žaludek jsem měl jako na vodě, ulevilo se mi, až když se otevřely dveře sálu a ven vyvezli Louise na nemocničním křesle. ,,Ani nevíš, jak jsem se o tebe bál ty blbečku.'' vyhuboval jsem mu hned mezi dveřmi. Jen se slabě pousmál.

,,Pane, budeme si tu muset vašeho kamaráda nechat přes noc na pozorování. Pokud vše bude zítra v pořádku, tak bude moct jít kolem poledne domů. Ale bude na něj muset poté někdo dohlížet, protože bude potřebovat alespoň týden pravidelný přísun tekutin.'' oznámil mi zdravotní bratr a já přikývl. Společně s nimi jsem došel až k Louisově pokoji, ve kterém stráví doufám pouze tuto noc. ,,Máte deset minut, pak budete muset odejít.'' upozornil mě zdravotní bratr a nechal mě v pokoji s Louisem o samotě.

,,Ty idiote, mohl ses zabít, chápeš to ?'' vyjel jsem na Louise, který si pohodlně ležel na nemocniční posteli a velkýma očima mě sledoval. ,,Já- teda spíš my...s Harrym jsme se zase pohádali a já mu řekl něco ve smyslu, ať si jde, že ho nepotřebuju. Přišel se mi omluvit, ale pak řekl, že mu to poradil Nick, prostě jsem vypěnil a nedokázal jsem snést ten stres, tak jsem se trošku napil.'' vydechl. ,,Trošku ?! Kurva Tommo, ty ses nenapil trošku. Málem jsi umřel na otravu alkoholem, ale ty ses vlastně jenom trošku napil co ?!'' cítil jsem na krku tepat žílu, z toho, jak jsem byl naštvaný a křičel. ,,Nech toho Nialle. Já to prostě nedokážu snést, dokud bude Harry s Nickem, tak budu trpět a-a to utrpení se nedá jinak snést. Je pro mě teď lepší cítit fyzickou bolest, abych alespoň trošku zapomněl na tu psychickou.'' rozvzlykal se a já ho jen z dálky pozoroval. 

,,Mám tu ta fakta, za všechno může vlastně Nick. Myslím, že si ten zmetek konečně zaslouží lekci.'' zamračil jsem se a vystřelil z nemocnice jako by mi za zadkem hořelo. Ještě jsem za sebou slyšel Louise křičet, ať nic nedělám, že všechno ještě zhorším, ale já ho přes krev tepající v mých uších nevnímal. Nevnímal jsem ho díky adrenalinu proudícím mým tělem. Jakmile jsem nastoupil do auta, vytočil jsem telefon svého přítele a rozjel se přímo k domu toho idiota.

...

Hiiii :D

Vážně moc se omlouvám, že teď nevyšel díl kolem měsíce, ale doma jsme snižovali strop, tudíž jsme museli vystěhovat obývák, tudíž nebyla wi-fi :'( 

Tak doufám, že mi to odpustíte :)

Enjoy.

Memories -Larry Stylinson-Kde žijí příběhy. Začni objevovat