Bez návratu (probíhá rekontrukce)

I. Poslední cesta - 2. část

Z blízkého remízku se vyřítila vysoká postava. Dlouhán rychle doběhl k ohništi, přiskočil k jedné ze šesti pokrývek, které zuhelnatělé zbytky dřeva a silně vonící konvici obklopovaly, a zvedl od ní neuměle zhotovený luk. Zkušeným pohybem zapřel lučiště mezi holení a lýtkem a napnul tětivu.

„Nero, co se děje?"

„Phorus, Šéfe. Odnesl kudrnáče," sípavě vydechl vysoký mladík, zatímco na něm spočívaly zraky mužské trojice. Trpce litoval, že nedostali do družstva alespoň jednu pušku.

Reakce zbylé trojice byla okamžitá. V ranním slunci zasvítila široká čepel Šéfova tesáku, Tazův nůž, který ještě nedávno sloužil bezejmennému námořníkovi na přeřezávání lodních lan, a světlo spatřila také Terryho sekera s krátkým toporem, za jejíž ztrátu chodil stavařský učeň Emmett spát už půlku měsíce bez večeře. Tři hlavy se otočily čelem ke stromům.

„Viděl jsi ho?"

„Ne, jen stopy."

„Co když se vrátí?" Vložil se do hovoru Taz hlasem ještě o oktávu vyšším než obvykle.

Nero mlčky pozvedl ze země toulec a vytáhl z něj dva z dvanácti dlouhých šípů. Všechny byly opatřeny letkami z hnědého peří. Deset se jich nacházelo uskladněno ve standardní pozici, byly opatřeny krátkými kovový špicemi připomínající konce hřebů, které se nikdo ani neobtěžoval řádně upravit. Dva byly ale připevněny koženými řemínky po stranách toulce. Hroty měly ukryté v kožených kapsičkách, to právě ony dvojici šípů odlišovaly od zbytku. Umné ruce je vykuly a vybrousily do dvou trojúhelníkových plátků souměrně zahnutých do strany.

Účinek dopadu takto upraveného šípu byl strašlivý. Jednoduchý hrot prorazil kůži i tělo s minimálním poškozením tkáně, vinutý hrot se prokrájel masem, šlachami i orgány, zanechávaje za sebou točitou šroubovici. Jeden z těchto kousků právě držel přitisknutý k lučišti, zatímco pokládal jednoduchý a podstatně levnější šíp na tětivu.

„Klid, už bude tak na míli daleko," zvolala druhá postava, která se právě vynořila z remízku. V ruce svíral něco neforemného.

„Kterým směrem?" ozval se Nero.

Red pokynul dvěma prsty směrem k východu.

„Jdu pro něj. Přece neztratíme chlapa čtyři dny od města."

„Už jsme ztratili," Red se zastavil před ohništěm a odhodil zdánlivě beztvaré břemeno přímo do středu vyhaslého ohniště. Klesající popel odhalil jednoduchou koženou botu, na mnoha místech podřenou a celou pokrytou solným popraškem.

Zbytek kompanie tiše povzdechl. Chlap botu neztratí jen tak. Spadne, až když v okamžiku smrti povolí svalstvo. Všichni brali tento nepsaný zákon v potaz. Ten ztracený kus oděvu byl dostatečným důkazem o kudrnáčově definitivním skonu.

Terry pohlédl bratrovi do očí a zavrtěl hlavou. Ten jedinkrát přikývl, odložil svou pravěkou zbraň a vrátil šípy tam, odkud je před malou chvíli vzal. Stáhl i tětivu čímž nechal lučiště se znovu uvolnit do rovné polohy.

Terry s Tazem mezitím začali prohledávat nebožtíkovu tornu. Moc v ní nenašli. Pár silných měděných plíšků s jednoduchým ražením, vak s vodou, která voněla po bylinách, něco sušeného masa, pár sucharů, kanárkově žluté pončo z voskované látky proti dešti, dva čtvercové kusy látky, doklad o prověření a přepravě, objemný flakón z hrubého skla vyplněný rezavým prachem a vybavený zápalnicí, dřevěný hrnek a téměř nový balíček karet. Sotva ten opustil koženou tornu, Red vstal a vytrhl ho Tazovi z rukou. Oplátkou mu byl jen nevraživý pohled.