Bez návratu (probíhá rekontrukce)

I. Poslední cesta - 4. část

Terryho hlava bezvládně dopadla na povrch pláže. Ztratil vědomí. Navzdory zranění hrůzných rozměrů dýchal mělce, ale pravidelně. Nic nenasvědčovalo zasažení plic. 

„Co my-myslíš? Můžeme mu nějak po-po-po-" vykoktával ze sebe Nero, který s pocitem naprosté bezmoci hleděl na raněného bratra. 

„Pomoct? Teď určitě ne. Snad se z toho dostane sám." Red se zvedl od zraněného a oklepal si nevzrušeně kolena. „Radši půjdem najít Taze."

„Bu-bude někde v lese." Nero rovněž vstal. Dalo mu to mnohem víc práce, po tom, co se stalo nebyly jeho nohy nejjistější. Přesto si došel pro luk. Cestou opsal široký půlkruh kolem Šéfova těla. Očima stále visel na vlastní pohozené zbrani, nechtěl pohledem ani zavadit zčernalou mrtvolu, které z ruky stále vycházely tenké pramínky páchnoucího kouře.

„Aby ses neplet. Nedivil bych se, kdyby-" Dřevem paluby utlumený výkřik byl stále dost zřetelný, aby přerušil Reda v půli věty. Ten si jen vyměnil pohled s posledním živým a nezraněným kolegou, jehož lokace mu byla známa, a rozběhl se směrem k lodi.

Paty Terryho bot dále omývaly vystupující vlny, když pod nohami dvojice křupal plážový štěrk. Hlas, který vykřikl, znali moc dobře. Lučištník podruhé během několika okamžiků upustil svou zbraň, zachytil se rukama o okraj paluby a namáhavě se soukal nahoru. Zrzek neváhal, chopil se volného lana, s kočičí pružnosti se několika rychlými tempy ocitl na palubě a pomohl zrudlému souputníkovi na nohy. V mžiku oba sestupovali po schůdcích do útrob plavidla. Red stál vzpřímeně, Nero se musel shrbit kvůli nízkému stropu. Původce křiku našli okamžitě.

Na nejvzdálenější straně krytého prostoru malé lodi se zmítal Taz, s kalhotami, spuštěnými ke kotníkům a zbylým šatstvem rozházeným po kajutě. Namísto košile zdobila jeho tělo krvácející ráda na levé lopatce. Pravou rukou prázdně hmatal kolem sebe a snažil se chytit jednu ze dvou malých dívenek, větší halící se do deky, zbytečně velké pro uschování drobného tělíčka, druhou v modrých šatičkách, které dokonale kontrastovaly s krvavým střepem v její ruce. Za nimi se rozkládala bíle povlečená postel, nyní posetá šarlatovými skvrnami.

„Ty malá svině! Ty mrcho!" A další prázdné hmátnutí.

Nero neváhal, chytil Reda za rameno, nevybíravě ho vtáhl za sebe a vykročil vpřed k polonahému. Menší z nich zaregistroval dodatečný pohyb, který neměl základ v pohybu Nera vpřed. Mohl dlouhána zarazit, zabránit mu v tom, co chtěl udělat, ale děti mu někoho připomínaly. Někoho, kdo vlastně ani neexistuje. Bez odporu se nechal přemístit silnou rukou, a když mu cizí dlaň sklouzla k pasu a vytrhla z pochvy dlouhý nůž, přešel to bez odezvy.

„Tazi!" otřásl celou lodí řev a téměř nahý muž strnul. Děvčátka se sotva stačila vyhnout dlouhánovi nevybíravě se hrnoucímu vpřed.

Jmenovaný překvapeně civěl na nenáviděného kolegu. Neušel mu kovový záblesk v jeho ruce a se zděšením si uvědomil, že jeho vlastní zbraň visí na opasku spuštěných kalhot.

„Já za to nemůžu, ta malá mě bodla do zad!" stačil ještě vykřiknout, než mu zuřivá síla vrazila do hrudi a přirazila ho k nejbližší zdi. Chystal se říct, že se je jen snažil prohlédnout, hledat známky nemoci, kterýkoli prázdný argument, který ho mohl zachránit od trpkého zakončení vlastního osudu na ostří dlouhé čepele, ale náraz rány do překážky vyvolal novou vlnu bolesti. Chtěl vykřiknout, ale cizí předloktí mu stlačilo krk.

„Vem je pryč, Rede," vyhrkl Nero už bez známek koktání, zatímco z bezprostřední blízkosti hleděl do tváře zkřivené bolestí, „prostě je vytáhni ven."