Bez návratu (probíhá rekontrukce)

II. Synové zbraně - 3. část

Už dávno padla tma, když John seděl za stolem herny. Ještě než se setmělo, stačil mu Lincoln Blackford, posilněn polovinou lahve whiskey, podrobně vylíčit svůj problém s Cesarem Borgiedim. Po druhé polovině lahve, když se dohodli na Johnově odměně za prokázané služby, se šerif odebral ke spánku.

Teď seděl v šerifově herně Býčí hlava nad partičkou cobra. Měl jen jednoho protihráče a citelně prohrával. Na karty nikdy neměl hlavu, ale byl si jistý, že soupeř nehraje zcela poctivě. Nemohl ho ale při podvodu nachytat, byť se o to příliš nesnažil.

Neměl hráče rád. Pistolník pistolníkovi prokazoval alespoň nějakou úctu, od hráče se nic takového nedalo čekat. Leda kulka vypálená zpod desky stolu.

Jinak bylo v herně prázdno, jen obtloustlý barman znuděně čistil sklenice. Obsluhoval jen hráče, John nepil. Nikdy. Viděl spousty vyklepaných násosků a on potřeboval ruce pevné.

Soupeř vyložil karty a s triumfálním výrazem shrábl šestidolarový bank. John se jen ušklíbl. Zrovna se mu mysl toulala u dívky z odpoledne. Když odcházel, házela po něm, co jí jen přišlo pod ruku. S mýdlem a štětkou na holení, které mu přistály na zádech, by se smířil. Když mu ale kolem ucha zasvištěla vržená břitva, raději se rychle vytratil. Ani se dívce nedivil, využil ji jako lidský štít, zatímco byla ještě plná jeho-

Tok myšlenek přerušilo zhoupnutí lítacích dveří. Dovnitř vstoupil muž. Nebyl místní, podobně jako přednedávnem John, i muž se halil v dlouhý jezdecký plášť pokrytý prachem. Zbraňový opasek dával veřejnosti na vědomí, že se cizinec ještě neseznámil s městskou vyhláškou. Krátce se rozhlédl po lokále a sebejistým krokem vykročil k Haradinovi.

Hráč si muže nevšiml. Rozdal karty do dalšího kola a s úsměvem, který ho poslední hodinu neopouštěl, přerovnával, co zrovna držel. Nezvané společnosti si všiml, až když stál za jeho zády. Sklopil karty tak, aby je nemohl třetí muž u stolu vidět a pokračoval v přerovnávání.

„John Haradin?"

„Přejete si?"

Neznámý si sňal z hlavy klobouk s rovnou krempou a prohrábl si rukou vlasy. Nebyl to muž, jak se John dříve domníval, ale stěží chlapec. Nemohlo mu být víc než sedmnáct, světlé vlasy měl ale protkané stříbrem, a jeho řídké vousy zešedivěly dříve, než začaly pořádně růst. Stejně jako Johnovi v jeho věku.

„Doufám, že nepřerušuju zábavu."

„Nemyslím, že-"

Mladíkův pohyb byl okem stěží postřehnutelný. Johnovy revolvery byly už na cestě ven z pouzder, když jejich vlastník postřehl, že chlapec po zbrani nesahal. To, co svíral, bylo předloktí hráče, přiražené k desce stolu celou vahou mladíkova těla.

„Ty parchante, co si to dovoluješ?" zaprskal hráč podoben vyprovokovanému kocourovi.

„Zdá se mi to, nebo ti tady něco přebejvá?" Mladík volnou rukou vjel do rukávu hráčova saka. Když ji vytáhl, svíral v ní zelenou dvojku a červenou trojku. „Ale ale, nech mě hádat, samo ti to tam zapadlo, ne?"

Hráč byl rudý zlostí. Neodvážil se otočit na Haradina, ale vyskočil ze židle, sotva ho mladík pustil. Hráče a chlapce dělila vzdálenost sotva jednoho kroku.

„Za to mi zaplatíš," štěkl a nenápadně přitiskl loket ruky k tělu. Ozvalo se tiché cvaknutí, když se pružinový mechanismus uvedl do pohybu a do ruky hráče vyskočila drobná malorážní pistole. Ještě ale nestačil sevřít prsty kolem maličké rukojeti a třeskly dva výstřely.