Bez návratu (probíhá rekontrukce)

I. Poslední cesta - 3. část

Kosá plachta se líně pleskala ve vzduchu prosyceným mořskou solí, vybarvená do sytě oranžové paprsky zapadajícího slunce. Trup malého plavidla nesl stopy setkání s mělčinou a opakovaného posouvání po drsném povrchu pláže, zůstal ale neproražen. Na jeho přední části se skvěl oprýskaný nápis Toulavá liška.

Taz teatrálně potěžkával masivní ampuli. „Spálíme ji rovnou, nebo..." Nero po něm šlehl zlostným pohledem, držíce luk se založeným šípem v pohotovostní pozici.

„Někdo přežil a ty ho chceš upálit zaživa?"

„Klidně se nakaženému ohni přes kormidlo s kalhotama u kolen, ale nejsme tady abychom někoho zachraňovali." Pohledný Taz čekal obvyklou kousavou odpověď, dostalo se mu jen tvrdého pohledu a zlověstného zapraštění lučiště, když Nero přitáhl tětivu o pár palců k sobě.

„Tenhle škopek musel být na moři aspoň dva měsíce. Nemocný nepřežije ani čtvrtinu," nadhodil Red s palci zastrčenými za opaskem v nebezpečné blízkosti čnějící rukojeti nože.

„Tak to rozetnem, ne?" Šéf si strčil prsty do úst a pronikavě zahvízdal. Sotva hvizd dozněl bylo slyšet jen šumění vln. „Vy tam uvnitř, vylezte!" vykřikl hromově rozkaz. A ticho dále pokračovalo. 

„Ať je tam kdokoli, okamžitě ven, než napočítám do čtyř! Pak vám bude horko!" Zopakoval Šéf ostře výzvu a doplnil ji o kopanec do nachýleného trupu. Loď ležela nakloněná dost na to, aby Terry s Nerem spatřili, jak silný kopanec sotva znatelně rozkymácel poziční lampu na přídi, která vyhaslá čněla ze změti uvolněných lan, kterými byla paluba pokryta. Zbylé trojici byl tento pohled utajen.

„Jedna! Dvě!" Na zbylá čísla nestačilo dojít. Poklop kryjící vstupu do podpalubí se se zavrzáním odklopil. Zpod něj vykoukla malá blonďatá hlavička následovaná útlými rameny a zbytkem drobné postavy zhruba osmileté holčičky. V jindy pohledné tvářičce, nyní působící jako by její majitelka měla v příštím okamžiku propuknout v pláč, zářila dvojice nebesky modrých očí, nervózně těkajících po vysokých bratrech.

Od průlezu do domněle bezpečného úkrytu se nevzdalovala. Jak tam stála, prosté bílé šatičky se třásly v místech, kde se dala tušit kolena. Na dítěti byl znát strach z jemu neznámých osob. Nebyl však ničím vedle strachu v pohledech Nera a Terryho. Ti na holčičku hleděli s čirou hrůzou vepsanou do pohledu.

„Tomu nebudeš věřit, Šéfe," zašeptal o něco nižší a mladší z dlouhánů a pohybem ruky naznačil dívce, aby přistoupila blíže k palubnímu zábradlí. Ta po kratším zaváhání uposlechla.

„Co? Kdo tam j-," Šéf větu nestačil dokončit. Nyní spatřila celá pětice drobného človíčka, tyčícího se nad jejich hlavami. Nero s Terrym stále nedokázali vyhnat děs z tváře, Šéf svraštil obočí do zamyšleného výrazu, Red nepohnul jediným svalem, jen Tazovi prosvitl hluboko v očích mlsný plamen. Nastalé ticho bylo ohlušující, protínané jen zvuky pravidelných pohybů vody.

"Kdo- Jak- Kde- Kolik vás tady je?" vykoktal ze sebe po chvíli vedoucí skupiny hlasem zcela odlišným od toho, jímž běžně rozdával rozkazy.

Dívka otevřela ústa k odpovědi, rychle je zavřela a sklopila pohled k palubě.

„No tak, kde máš rodiče?" Dívčina roztřesená ruka pokynula směrem k moři.

„Takže jsi tady sama?" Po krátkém zaváhání blonďatá hlavička přikývla. S očima zabodnutýma do prken nemohla vidět Reda, měkkými kroky se vzdalujícího od zbytku skupiny.

„Pokud nám teda nelžeš... Vezmeme tě sebou. Určitě máš vevnitř nějaké věci, dojdi si pro ně. Nespěchej, počkáme." Děvče si nebylo jisté, nemělo sebemenší chuť odcházet s neznámou pěticí.  Když se ale odvážilo ke kradmému pohledu, rozpoznalo v těch dvou vysokých pánech něco důvěryhodného. A muž, který mluvil, taky vypadal celkem příjemně. Trochu jako táta. Tichá odpověď měla podobu drobného pousmání, až děvčeti vystoupily ďolíčky ve tvářích. Dívka se na patě otočila a zmizela v podpalubí.