Bez návratu (probíhá rekontrukce)

II. Synové zbraně - 5. část

Návrat domů si představoval zcela jinak. Napůl doufal, že se téměř dva roky stará přestřelka vytratila z obecného povědomí. Když ale projížděl důvěrně známými ulicemi, místní obyvatelé se mu klidili z cesty, vrhali po něm nevraživé pohledy a zatahovali své ratolesti do bezpečí domů. Město na něj nezapomnělo.

Dům Petersonových byl stále stejný. Byl by si jistý, že od doby, co ho viděl naposled, se na něm nezměnilo ani stéblo trávy u jeho zdí, ani lojová koule na verandě nebo zásoba dřeva na zimu, kdyby nevěděl kolik měsíců uplynulo.

Náhle před tím domem stál, a nevěděl, co si počít. Něco uvnitř mu bránilo přistoupit ke dveřím a vzít do ruky klepadlo, tentýž pocit ho ale zrazoval od odchodu. Jen před domkem stál a doufal, že se něco stane.

Po půlhodině byl znechucen vlastní zbabělostí. Co má udělat? Neměl by odejít?

„Johny? Johny!" Nikdy jí to neřekl, ale nesnášel, když ho tak nazývali. Od ní mu to nevadilo. Vzhlédl ke dveřím. Stála tam stále taková, jaká mu sídlila v myšlenkách.

Když k němu běžela, srdce se mu zastavilo. Rozbušilo se, až když mu padla do náruče.

...

„Žádný kontakt zranění s vodou, žádné přepínání, nechte ho pár dní ležet. Pokud ho pověsíte, tak za potrhané stehy neručím. Kdyby měl horečky, dejte mu pořádně napít a pošlete pro mě, srozuměno?" Ptal se zástupců šerifa Vincent O'Shay, zatímco si otíral krev z rukou do bílého ručníku. Na odpověď nečekal. „Teď mě omluvte, nenechám dceru s tím druhým déle, než je nezbytně nutné," obrátil se k zamřížovanému průhledu ve dveřích cely. „A ty! Ještě jednou v tomhle městě vystřel, zaraž někomu třísku do zadku nebo se jen na někoho zle podívej, a zašívat tě bude místní kovář. Já jen potvrdím úmrtí."

William v cele jen něco nezřetelně zabručel.

„Poroučím se, pánové."

Ve dveřích se Vincent minul s mužem s ovázanou rukou. Nepromluvil, jen spražil Johna nevraživým pohledem. Stejně na něj hleděli i Morgan s Virgilem, sedící ve stanici.

„Kde máte šerifa?"

„Je na cestě. Co se stalo?" odpověděl Morgan neurčitě.

„A co William? Strčili jste ho do cely?" John předchozí otázku ignoroval. Beztak tušil, že o nedávném souboji věděla už půlka města.

„Porušil městskou vyhlášku, do toho je podezřelý z pokusu o vraždu."

„Pusťte mě za ním."

„To není možné. Svou šanci zabít ho jsi měl, teď je na řadě soudce, později třeba i kat." Poslední slovo Morgan láskyplně převalil na jazyku.

Měl použitelnou jen levou ruku, na jakoukoli akci byl příliš zesláblý, přesto uchopil pažbu na svých bedrech.

„Zopakujeme si snad včerejší rozmluvu? Nenuťte mě vám ji připomínat."

„Strč si to víškam! Dneska se už střílelo dost. A v mý čtvrti!" zaburácel hlas za Johnovými zády.

„Výborně, jste tady, šerife. Řekněte svých hochům, ať mě pustí do cely."

„Uvědom si, že jediný důvod, proč tam ještě sám nejsi, je ten, že pracuješ pro mě! A teď mi koukej vysvětlit, co se to sakra stalo?!"

„Ten váš Borgiedi poslal Williama a pár chlapů, aby mě zabili. Málem mu to i vyšlo."

„Čubčí syn!"