Bez návratu (probíhá rekontrukce)

III. Otevřená srdce - 3. část

Malý oheň, planoucí deset stop od Nera, hořel klidně a téměř nedýmil. Osvětloval většinu kapkovitého útvaru. Všichni ostatní leželi kolem, Shane těžce oddychoval, Mora dunivě chrápala a Morris skřípal zbývajícími zuby. Jiné hlasité zvuky kolem nezněly, řeka plynula tiše a vál jen mírný vánek.

Hlídka se Nerovi táhla. Očima hleděl do míst, kde ležel temnotou zahalený břeh. Svit ohně tam nedoléhal. Už byl přiložit, schválně udržoval menší plameny. Teplo jim stačilo, nemusel plašit zvěř, ani vidět do dálky. Tušil, že koryto je mezi ostrůvkem a břehem plné zrádného bahna. Byl přesvědčen, že zde jsou dobře chráněni.

Tělo ho už nebolelo, jen nepříjemně ztuhlo. Myšlenkami se upínal k událostem starým asi dva týdny. Na dvě malé holčičky, které zemřely jeho rukou, na čtyři jeho kolegy, kteří se už nikdy nevrátí domů, k vlastním dětským létům, které mu holčičky připomněly. K bratrovi, který ležel v lazaretu.

Z těch myšlenek mu bylo těžko. Poprvé jim byl vystaven aniž by se mohl bránit kořalkou. Na své poslední cestě po pláži udělal, co jen šlo. Nestačilo to. Dokud táhl raněného Terryho po pláži, byly ty myšlenky zvladatelné. Až když prošel branou města, dosedly na něj plnou vahou. Ve skrytu duše doufal, že mu tahle práce odlehčí, ale soudě podle jeho současného stavu to byla jen planá naděje.

Štěně v jeho klíně zacukalo uchem ze spaní. Všiml si toho. Měl psy rád, ačkoli jistou dobu organizoval jejich zápasy. Když sem připlouval, doufal, že tohle pro něj bude nový začátek. Že si pořídí psa, zamiluje se, možná zplodí děti. Namísto toho teď seděl neznámo kde a nejblíže ze všech cílů byl dítěti, byť nechtěnému. Musel spoléhat na to, že se o případnou komplikaci zvládne personál Šilhavé Bessie postarat, a on nenajde za pár měsíců dítě před vlastním stanem.

Na Jesseho místě se něco pohnulo. Jeho obyvatel obrátil oči k nebi a pohledem zašátral po měsíci. Vysoukal se z vlněné přikrývky, došel ke kraji řeky a ulevil své potřebě, vyvolané množstvím vypité vody. Když docházel k Nerovi, upravoval si kalhoty a dopínal kostěné knoflíky košile, kterou si na noc rozhalil. Nero stále nehnutě seděl.

„Něco zvláštního?" Otázal se, krátkým spánkem ještě zastřeným hlasem, Jesse.

„Všude klid. Jdeš střídat?" V mihotavém světle ohně působila jeho šklebící se tvář mnohem děsivěji, než ve skutečnosti byla.

„Jo, beru to za tebe," rozespale pravil a sklopil pohled ke štěněti, doposud se choulícím se na Nerových nohách. „Vypadá to, že si tě oblíbil."

„Je to pěkné štěně. Tapragonský ovčák, že?"

„Vyznáš se ve psech?"

„Trochu," Nero pohladil po hlavě spící štěně. „Ten největší tapragon, kterého jsem viděl, měl dost přes sto deset liber. Ale byl to moula, mouše by neublížil, pokud by ho nekousla první."

„Ten, od kterého ho mám, říkal, že táta tady drobka měl sto dvaadvacet liber. Snad se potatí."

„Hodně udělá strava," Prohodil znalecky Nero.

„S tím je to tady těžké. A když už jsme u stravy," Jesse si sáhl pod košili a vytáhl pár kousků očištěných větviček, „přežvýkej to trochu, než půjdeš spát. Pomáhá to na svalovou horečku a líp se po tom spí."

Nero se bez váhání natáhl pro nabízené přírodní léčivo a vložil si nazelenalé větévky do úst. Chutnala velice hořce.

„Jo, Elias byl génius. Bývalej lékárník. Všiml si, že to ožíraj zvířata, tak to zkusil taky. A ono to fungovalo. Taky musel vyzkoušet, co šlo. Říkával, že tady by přišel na buben, že tady to je jedna obrovská lékárna, stačí jen dobře vybírat."