Bez návratu (probíhá rekontrukce)

III. Otevřená srdce - 1. část

Krčila se za trnitým křovím. Navzdory vzrušení dýchala klidně. Sebemenší zvuk by ji mohl prozradit. Odněkud zaslechla mekot. Nevěnovala tomu pozornost, kozy ji nezajímaly. Oči upínala k člověku, stojícímu u divné díry v zemi, ze které cítila vodu. Při pohledu na něj mimoděk pocítila vlnu bolesti ve hřbetu. Nepotrvá dlouho a člověk zmizí ve svém doupěti. V ten okamžik se už nebude mít čeho obávat. Věděla, že až doupě přestane svítit, může se bez rizika přiblížit. Lidé už budou v pelechu. Ten větší, který stál u díry s vodou, i ten, který byl chlupatější, menší a měl velké břicho. Nevšimnou si jí, dokud nerozrazí vstup do té jejich podivné nory.

Teď ještě musí skrytě čekat, jako kdyby lovila sajgy. To uměla dobře, teď ale našla novou kořist. Sajga utíká, když ji uvidí, člověk jen stojí a křičí. Poprvé ji ta reakce vyvedla z míry, nyní už ví, že člověk je jen hloupý. A slabý. Kosti jim praskají stejně jako bezbranným gazelám.

Teď to má snadné, ještě zjara se musela starat o dva mladé. Člověk je zabil a sežral. Ona zabila a sežrala člověka. Moc se nebránil, jen ji zle kousl do zad. Bylo to divné, stál tehdy moc daleko, ale stejně ji kousl. Člověk zle kouše, plive při tom oheň. Už ví, že když loví člověka ve tmě, nekousne ji. Stačí přijít potichu a nečekaně.

Slunce zapadlo. Je čas. Další snadný lov. Ona musí žrát. A musí zabíjet, chce-li v budoucnu bezpečí pro nové potomstvo.

Obrovité zvíře rozhrnulo křoviska a bez ostychu vykročilo ke dveřím potemnělé farmy. Všude bylo naprosté ticho, jen jediná koza v chlívě zděšeně mečela.

...

„Pane Nero? Pane? No tak, pane Nero!"

Proč mu někdo třese s ramenem? A proč je mu tak zle z toho, že mu někdo třese ramenem?

Nero rozlepil oči. Tušil, co ho v noci potkalo, ale jistý si být nemohl. Nevzpomínal si. Měl podivné tušení, že se chtěl nad ránem dostat na svůj slamník. Skoro se mu to i povedlo, jedna jeho noha na provizorním lůžku skutečně byla.

„Někdo se po vás sháněl, prý máte nástup u brány. Hned." Sotva mužík stačil doříct poslední slovo, Nero se kolem něj prosmýkl, vyběhl ze stanu a zpoza plachtoviny zaznělo pleskání zvratků.

Klečel před stanem na čtyřech, studený vzduch mu pomáhal, ale přesto se cítil jako po srážce s vlakem. Z minulé noci si na nic nevzpomínal. Když začal dávit podruhé, dřepl si vedle něj člověk, který ho vzbudil. V ruce držel džbánek.

„Pane Nero, musíte jít."

Až nyní Nerovi došlo, jakou má žízeň. Otřel si ústa a natáhl se po džbánku. Chtěl mít na Tima vztek za to nevybíravé probuzení, nemělo by to ale smysl. Jen dělal svou práci a dělal ji dobře. Vždy měli ve stanu vše připraveno, od zásob na další pochod, přes čisté šaty, až po džbán čerstvé vody. A Tim by ho nikdy nebudil, kdyby to nebylo nutné.

Bylo to s podivem, bývalý a notně rachitický úředník Tim měl jen pravou ruku, pozůstatek z doby, kdy zde pracoval jako stavař, se projevoval jako skvělý pomocník. Svou práci prováděl s entuziasmem, který by od něj nikdo na první pohled nečekal.  

Nero několika málo doušky vyprázdnil polovinu džbánku, zbytek vody si vylil na hlavu. Stékající voda zředila kaluž zvratků na ušlapané zemi. Jejich původce byl udiven, nevzpomínal si, že by v noci jedl sušené maso, a přesto jeho kousky nyní voda odkryla. A byl znechucen, když nevábná kaluž dosáhla až k jeho kolenům. Pokusil se rychle vstát, ale musel chytit Tima za rameno, aby zabránil pádu.