Bez návratu (probíhá rekontrukce)

I. Poslední cesta - 5. část

„Re-Rede?"

Když jmenovaný slyšel poděšený tón Nera, uvědomil si, jakou udělal chybu. Jakou všichni udělali chybu. A jediný, kdo se ve svém úsudku nemýlil, ještě nepřestal doutnat. Suché polknutí bylo jediné, čím dal Red tohle vědomí najevo. Rty mu roztáhl dobrácký úsměv, když opatrně postavil Carlottu na zem.

Ta si přitáhla přikrývku k sobě a vzhlédla k němu. Pod okem měla stále tmavou šmouhu. Úsměv mu nezmizel, ani když k ní vztáhl ruku a palcem zbytek šmouhy otřel. Zrak ho neklamal, i v šeru rozpoznal, že to nejsou pouhé dětské slzy, co mu ulpělo na ruce.

Starší dívenka vděčně pohleděla na svého ošetřovatele. Když potáhla nosem, který ji před chvílí ucpal pláč, skvrna se opět rozšířila tam, odkud byla před chvíli setřena.

„Carli? Je ti dobře?" zašvitořila Arietta nevinným dětským hláskem. Příliš nevinným.

„To nic, neboj se. Uděláme to takhle. Hezky se tady pomodlíme a strejda Nero zatím dojde pro medicínu," vmísil se do sesterského rozhovoru Red a vzhlédl k Nerovi. "Tu medicínu, která ti spadla na druhé straně. A prosím, vem tu lepší značku, ať zafunguje hned. Otevři ji už tam, ať se zbytečně nezdržujeme. Tu medicínu, Nero!" Hlas se mu opět změnil. Už nebyl sladký, ale pořád byl klidný. Poslední slova vyhrkl ale přehnaně horlivě, když viděl, jak Nero třeští oči a vrtí hlavou. 

„Musíš ji donést, nebo jim nepomůžeme," vrátil se ke klidnému tónu, „my se tady zatím nachystáme. Víte jak se modlí, zlatíčka? Klekněte si sem ke mně," svezl se malátně do štěrku na kolena. „Když vám to půjde, povím vám, o jedné princezně, která chtěla rybí ocas. Blíž k sobě holky, čely se opřete o sebe a sepněte ruce. A zavřít oči, to se musí, aby ti nahoře věděli, že nemluvíte spolu, ale k nim." Dívky ve všem poslušně poslechly. Příliš poslušně. Pohled Reda se stočil k Nerovi. Ten věděl, co má udělat, co musí udělat. Ale ony byly tak malé, drobné, čisté.

Střelec pomalu vykročil k odvrácené straně lodi. „Teď opakujte po mně. Svatá Matko, svatý Synu, slyšte nás..." zaslechl ještě tichou odpověď dívenek opakujících tichá slova. 

Na druhé straně lodi se Terry hořečnatě převaloval v oblázcích. Nero doufal, že je jeho bratr stále ještě mimo sebe. Našel v sobě i dost odvahy, aby pohlédl na tělo Šéfa. Dvě malé holčičky, dva mladičké životy v rozpuku. Jeden člověk kvůli nim už zemřel, nejméně dva ještě zemřít musí, jeden může umřít v nejbližších dnech. A to vše bylo naprosto zbytečné. 

Nerův starý sentiment, který se snažil zadržet Šéfovu ruku, nyní nestačil k potlačení povinnosti. Hrozba už nebyla domnělá, nabrala reálných tvarů. 

Sluneční světlo už téměř ustoupilo, ale dorůstající měsíc poskytoval dostatečnou náhradu. Ve stříbřitém svitu nebylo těžké najít původně lovecké náčiní. Sehnul se k luku vedle pohozeného toulce.

Nero ještě chvíli váhal, pak vyňal jeden ze dvou šípů s mistrně vyvedeným hrotem. Jeden stačí, víc potřebovat nebude. Založil šíp do lučiště. Prsty se mu roztřásly na tětivě. Bolestně zavřel oči, když se otočil směrem ke trojici.

„...ať nám zítřejší den dovolí znovu povstat a velebit Vaše jména, ať je velebím s radostí ve tváři a štěstím v srdci, aby mé volání mohlo býti upřímné," klečící Red pohledem zachytil Nerovu siluetu sotva se vynořila zpoza trupu plachetnice. 

Sledoval obrys, když se ten roztřeseným krokem přišoural na dva kroky k dívkám. „Přejte nám, aby naši druzi a naši bratři našli odvahu i v nejtemnějších chvílích, aby mohli dobro konati a zla se střežiti." Lučiště tiše zapraštělo, zvuk se vytratil v šumění vln. „A dejte nám poznati lásky bratra k bratru a sestry k sestře. Mám tě ráda, sestřičko." Sestry zopakovaly Redova slova do posledního. Myslely je upřímně, celých pět a půl roku, co byly sestry, by jedna za druhou dýchala. Když Nero, s pevně zavřenýma očima, pustil tětivu, upřímně se milovaly sesterskou láskou.