Kapitola 1

5.3K 302 14
                                    

Život je nepředvídatelný. Ve vteřině se může stát něco naprosto nečekaného a převrátit ti život naruby, ať už k lepšímu, nebo k horšímu. Například, nějaký chlápek možná právě teď vyhrál v loterii (šťastnej to parchant), nebo možná někdo někde ve světě právě teď umřel, a v tu samou chvíli se mohl někdo jiný narodit. S tolika faktory, které mohou každý okamžik ovlivnit, nikdo nedokáže budoucnost předpovědět. Kromě profesorky Trelawneyové, samozřejmě.

Skvělý odkaz na Harryho Pottera, November. Někdy umím být fakt chytrá.

Co se ale skrz tenhle nesouvislý proud slov snažím říct je, hádám, to, že nevíme, co se stane v další vteřině, dni nebo roce. No ale popravdě, když jsem si upálila svoje levé obočí, nad ničím z tohohle jsem nepřemýšlela. Bylo to spíš něco jako 'Hej, proč se tenhle propanovej gril ne a ne zapnout?' zhruba právě ve chvíli, kdy se z pekelných hlubin objevil ohnivý plamen, který mi vybouchl přímo v obličeji, a odnesl s sebou celé moje obočí.

A když říkám celé, tak tím myslím úplně celé. Až po ubohé, malé kořínky. Když jsem se dostatečně vzpamatovala z počátečního šoku z toho, že mi obličej ošlehl Satanův prd, zvedla jsem ruku a dotkla se místa, kde by mělo být moje malé, ubohé obočí, ale kde bohužel moje malé, ubohé obočí nebylo.

"Ale ne. Moje obočí," zamračila jsem se.

Když se mi konečně fakta v hlavě poskládala natolik, aby mi naplno došly všechny důsledky toho, co se právě stalo, začala jsem šílet. Vypnula jsem gril a upalovala do domu, s rukou přitisknutou přes moje malé, ubohé, chybějící obočí, míříc do koupelny k zrcadlu.

Ok, pojď si to rozumně promyslet, November. Tvoje levé obočí je pryč a vypadáš jako postava z hororu. Žádnej problém. Všechno je fajn.

"Ach můj bože, Fern!" vykřikla jsem sestřino jméno a vyběhla z koupelny, jen tak tak, že jsem nezakopla o práh. Sedmnáct let v tomhle domě, a já si stále ještě nezvykla na prahy, sakra. V panice jsem hledala svou starší sestru, abych ji nakonec našla nataženou na gauči, obklopenou polštáři, s krabicí cereálií Golden Puffs na stole, v celé její téměř devět měsíců těhotné kráse. Měla jsem dělat večeři, protože Fern byla hormonální troska.

"Co je, November?" zabručela Fern, "zrovna přijde ta dobrá část." Měla zapnutou televizi a koukala na Čas na dobrodružství. "Proč se držíš za obličej?"

Odtáhla jsem ruku. "Moje obočí je fuč."

Stačil jí jeden jediný pohled na mě a vybuchla smíchy, zatímco já jsem stála ve dveřích do obýváku, stále v depresi ze ztráty obočí. Abych pravdu řekla, ani předtím jsem neměla dobré obočí, ale alespoň tam bylo. Fernino obrovské břicho se houpalo v rytmu s jejími potřásajícími se rameny a já čekala, až se přestane smát.

"Fern, tohle není vtipný."

"Vypadáš směšně, November." Pak ji nenapadlo nic lepšího než popadnout foťák. "Počkej, musím si tě vyfotit," řekla a začala se smát nanovo.

"A co mám asi tak dělat?" vykřikla jsem. "Nemáš makeup, nebo tak něco? Přece nemůžu jen tak takhle vyjít ven. Zítra mám jít do školy, Fern. Jak dlouho asi trvá, než člověku doroste obočí? Nejspíš měsíce! Bože můj, přestaň se smát. Tohle je vážná situace." Dotčeně jsem si třela kůži v místě, kde mělo být mé obočí.

Když se Fern konečně přestala smát, dokázala ze sebe dostat: "Na mém prádelníku je nějaká barva na obočí. Je o něco tmavší, než tvé druhé obočí- bože můj, vypadáš tak hloupě-" Když jsem se na ni zamračila, potlačila smích. "-ale než ti doroste, tak to bude stačit. Nemůžu uvěřit, že- November, jak se to vůbec stalo?"

Omylem unesenáWhere stories live. Discover now