Omylem unesená

Kapitola 9

Postupně jsem se probrala, avšak oči jsem nechala zavřené. Cítila jsem se, jako bych se vznášela na obláčku. Ze břicha se mi celým tělem, až do konečků prstů, rozléval hřejivě příjemný pocit. To vše samozřejmě jen do chvíle, než je jako tsunami spláchly vzpomínky na události posledních hodin, které mě zanechaly úplně rozhozenou, roztřesenou jako suchý lístek ve vichřici. Bleskurychle jsem se napřímila do sedu. Tím rychlým pohybem se mi do hlavy nahrnula krev a na chvíli se mi zatmělo před očima.

Oba jsme usnuli na gauči. A tím oba myslím Cage a mě.

Ale ne.

Cage vedle mě hlasitě chrápal. Jeho hlava ležela na mém holém klíně - pyžamové kraťásky se mi vyhrnuly nebezpečně nahoru. Žaludek se mi zhoupl tak, jako ještě nikdy v životě. Cítit jeho strniště na kůži bylo zvláštní, vousy byly poněkud tvrdé a trošku mě lechtaly. Jeho vlasy, na druhou stranu, byly hedvábně hebké. A to jsem věděla proto, že jsem ho vískala ve vlasech. Napadlo mě, že je to nejspíš divné, a tak jsem toho nechala.

Kotník jsem měla zpevněný a omotaný silnou vrstvou obvazů. Už zdaleka nebolel tolik jako dřív. Představa Cage jak dělá něco takhle sladkého byla zvláštní. Zároveň ve mně vyvolala zděšení myšlenka, že viděl má chodidla. Otřásla jsem se hrůzou. Nesnášela jsem svá chodidla. Měla jsem obří palce na nohách.

Jedna z výhod toho, že jsem se probudila jako první byla, že jsem Cageovi mohla udělat, co jsem jen chtěla. Bývala bych mu na čelo nakreslila pindíka, ale jednak jsem se bála, a navíc jsem ani neměla fixu.

Udělala jsem proto to, co by udělal kdokoliv jiný na mém místě.

Shodila jsem ho ze sebe. Mívala jsem tvrdé spaní stejně jako Cage, a tak jsem naprosto přesně věděla, jak hrozné bylo být probuzen takhle náhle a překvapivě. I to byl jeden z důvodů, proč jsem budíky považovala za výplod samotného pekla.

Cage spadl z gauče, ale okamžitě byl zpátky. Jeho černé vlasy trčely do všech stran. Zelené oči se na mě zuřivě mračily a rudé rty se pohybovaly v rytmu souvislého proudu nadávek. Abych řekla pravdu, bylo to úplně rozkošné. Všechno kromě toho, jak moc na mě byl naštvaný, samozřejmě.

„Doprdele, November," zabručel. Pořád ještě se z náhlého probuzení úplně nevzpamatoval. Mnul si oči jako dítě. Seděla jsem nehybně na gauči a snažila se nesmát. „Muselas to dělat? To nebylo nutný. Sakra, to bylo naposledy, co jsem kdy usnul vedle tebe."

Zamračil se a odvrátil se ode mě. Pořád ještě tiše klel.

Když zmizel za rohem, hlouběji do nitra bytu, zvědavě jsem se ozvala: „Kam jdeš?" Rychle jsem vyskočila a vydala se po jeho stopách. „Počkej, nikam nechoď. Bojím se. Promiň. Nebylo to nutné, já vím. Ale byla to legrace. Ještě nikdy jsem nikoho neviděla být tak mimo," zasmála jsem se, „Cagi, měl ses vidět. Vypadal jsi, jako bys právě viděl-"

Polekaně jsem se zarazila. Z ničeho nic se přede mnou totiž znovu zjevil.

„November, nevím, kolik toho o mně víš," řekl, „ale musíš pochopit co dělám a kdo jsem. Nechovám se mile. Nejsem dobrý člověk. Udělal jsem věci, ve světle kterých vypadají vězni z Guantanama jako amatéři. Co se stalo včera v noci nebyla tvá chyba. Byla jsi prostě ve špatnou chvíli na špatném místě."

„Cože?" Vyštěkla jsem. „Byla jsem na parkovišti restaurace. Ve svém autě. Které jsi ty zničil. Starala jsem se jen sama o sebe. Proto myslím, že to bylo přesně naopak, Cagi. To ty jsi byl ve špatnou chvíli na špatném místě. Zabil jsi policejního psa!" Při té vzpomínce mnou probublal vztek. „Potom jsi ukradl mé auto a ještě máš tu drzost naznačovat, že to, co se stalo, se stalo kvůli mně. Vím, čeho jsi schopný. Sleduju zprávy, víš."