Omylem unesená

Kapitola 15

Kráčeli jsme chodbou, když směrem ke mně Micheal zašeptal: „Nebuď nervózní."

„Nejsem nervózní," zalhala jsem.

„Tak proč vypadáš nervózně?"

„Protože jsem nervózní, Micheali!"

„Proč jsi nervózní, November?"

„Co já vím," zamumlala jsem ironicky, „možná proto, že mě táhnete s sebou navštívit člověka, který zabíjí každého, koho nezná? Romeo Barsille má pověst zabijáka. Podle toho, co o něm vím, je to italský mafián z jednoho z nejznámějších kriminálních klanů ve Florencii. Nebo třeba proto, že mi nikdo nic neříká a Cage se ani slovem nezmínil o tom, že by mě nechal jít."

„Ty si pořád ještě myslíš, že to připadá v úvahu?" zeptal se mě Nick, který zaslechl, o čem se bavíme.

„Samozřejmě!" odpověděla jsem, snažíc se přimět samu sebe tomu uvěřit. „Cage řekl, že to udělá. Tedy, chci říct, neřekl to doslova... ale já to z toho, co říká, vyvodila. Nicméně si myslím, že má domněnka je správná. Měla by být. Bože můj, co když není? Co když tu s vámi budu trčet až do konce svého života?"

Heath protočil oči: „Ach, to utrpení."

Vlekla jsem se za nimi další chodbou. Stále ještě jsme byli v budově, ale teď jsme mířili do podzemí. Bylo to opravdu brilantní – žili pod povrchem Chicaga, pod stokami, kde se nikdo neobtěžoval pátrat. Není divu, že se jim dařilo se skrývat už deset let. Ne, že bych chtěla chválit Cage Vickerse nebo tak něco, ale byl geniální, přesně jak o něm kdysi prohlásil Micheal. Dostat se na vrchol a udržet se tam tak dlouho jako on si říkalo o určitou dávku respektu, dokonce i ode mě.

Tohle ráno bylo neobvyklé. Po včerejší noci jsem si myslela, že... Ani nevím, co jsem si myslela. Nevěděla jsem, co si myslet. Samozřejmě, že jsem měla čekat netečného Cage Vickerse. Přece jen to byl král podsvětí. Neuměl být milý. To ráno mi Cage řekl sotva dvě slova. Ačkoliv jsem se všemožně snažila se uchlácholit, stejně se mě to dotklo. Dostat se tak blízko k muži, který k sobě nikoho a nic nepouštěl, jen aby mě vzápětí odstrčil, bolelo.

Měla jsem být rozumnější. Cage se včera večer choval jako normální muž, avšak pouze včera a nikdy jindy. Dnes byl ukrytý zpátky ve své chladné, odměřené skořápce. Tak jako tak, vědět, že byl schopný i něčeho jiného než jen krutosti byla výhoda, která se mi ještě mohla hodit.

„Jak dobrá jsi s nožem?" zeptal se mě Nick.

K smrti vyděšený výraz v mém obličeji je musel pobavit, protože se všichni rozesmáli. Cage šel před námi a mluvil do telefonu. Otočil se a po jednom z nás střelil přísným pohledem. Nedokázala jsem však říct, komu bylo jeho němé napomenutí směrováno. Nickův znepokojivý dotaz mi bohatě stačil k tomu, abych začala panikařit. Blížila se má záhuba.

„To je v pohodě, November-"

Divoce jsem zamrkala, abych zahnala slzy: „Nic není v pohodě, Micheali. Už dva celé dny jsem neviděla svou sestru, nikdo mi nic neříká a prošvihla jsem první díl nové série Pretty Little Liars. Když jste takhle obklopení luxusem, doufám, že máte Netflix- a chybí mi obočí!"

Nick se z ničeho nic zastavil, aby zvedl náboj, který mu upadl. Protože jsem šla přímo za ním, narazila jsem do něj a rozdrtila si při tom nos. Tou dobou už jsem opravdu málem brečela, a Michealův smích tomu ani v nejmenším nepomáhal.

I přesto, že byl včera tak hodný, že mi došel koupit nějaké oblečení v mé velikosti. Myslím, že s tím měl co dočinění Cage, ale neptala jsem se. Zároveň jsem nechápala, kde k tomu oblečení přišel. To prostě a jednoduše nakráčel do Wal-Martu? Okradl figurínu? Kdo ví. Legíny byly pro mé nohy velikosti suché větve moc velké a kožená bunda byla víc badass než já, ale nestěžovala jsem si. Byla to úleva, nemuset nadále nosit Cageovo oblečení. Jeho vůně mě doháněla k šílenství. Vážně musím zjistit, jaký šampon používá.