Omylem unesená

Kapitola 19

Když jsme přistáli v Albertě, první věc, které jsem si všimla, byl sníh. Spousty sněhu se hromadily po krajích odklizeného širokého přistávacího koridoru. Bílá pokrývka vypadala tak měkce, že mě lákalo do ní skočit, ale rozhodla jsem se prokázat sama sobě laskavost a neuhnat si angínu nebo něco podobného. Obloha byla tmavě šedá a hodně foukalo. Za minutu jsem nejspíš snědla víc svých vlasů, než kolik mi jich zmizelo v odtoku sprchy za poslední měsíc.

Nick mi pomohl sejít po příkrých schodech z letadla. Kromě pilotky a její kamarádky kolem nikdo nebyl. Jen opodál čekalo černé auto se zatmavenými skly, ale bez řidiče. Posbírali jsme tašky a vydali se k autu. Seděla jsem sama vzadu, s nosem zčervenalým zimou, a Nick s Michealem seděli vepředu. Nick řídil.

Zírala jsem z okna. Koutkem oka jsem zahlédla odlétat naše soukromé letadlo. Zvenku vypadalo obyčejně, čistě bílé, jedinou ozdobou byla silueta několika letících pátků (vran, samozřejmě). Pod nimi byla nalepená tlustá černá písmena: „CV – Majetek Crow Airlines – Cestuj Omezeně, Žij Volně".

„Nechceš skočit pro nějaké Taco Bell?" Naklonila jsem se přes sedadlo a šťouchla Micheala do ramene.

„November, vždyť jsi teď jedno měla."

„Taco Bell není nikdy dost, Micheali."

„Buď zticha, November."

„Díky, ale ne, díky. Baví mě vás otravovat." Pohodlně jsem se opřela a natáhla nohy před sebe. Cageovo sedativum postupně opouštějící mé tělo na mě mělo zázračné účinky. Měla jsem pocit, jako bych plula na obláčku. Obláček se bohužel pomaličku rozplýval a drogami vyvolanou radost začínal nahrazovat vztek. Kotník se mi pěkně hojil, ale stejně jsem se ještě bála odvázat obvaz, který mi Cage dal, abych zkontrolovala, jak vypadá. Cítila jsem se dobře, takže jsem si řekla, že co oči nevidí, to srdce nebolí, a nechala jsem kotník kotníkem. „Už tam budem?"

Nick na mě vrhl do zpětného zrcátka otrávený pohled. „Ne."

„A co teď?" zkusila jsem to ani ne o tři vteřiny později.

„Ne!"

Počkala jsem pět vteřin. „A co třeba teď-"

„Já tě zastřelím."

Kličkovali jsme kamenitou cestou mezi stromy. Kanada vypadala vlastně téměř stejně jako Ivey, jen tu bylo míň lesa a víc civilizace. Projel mnou záchvěv naděje, projížděli jsme kolem několika panelových domů a- oh, policejní stanice. Možná, že bych mohla utéct. Musím.

Bez ohledu na to, co jsem k nim i ke Cageovi samotnému cítila, odmítala jsem být součástí Crows. Potřebovala jsem svůj jednoduchý život plný Netflixu, s Fern po boku. Vždyť jsem ještě ani neviděla svou neteřinku. Ta malá kapička naděje na útěk se ale velmi brzy rozplynula, protože Nick nezastavoval, naopak jel po štěrkové cestě hloubš do lesa. Čím hlouběji v dřevinách jsme byli, tím vzácnější bylo vidět nějakou budovu.

„A co teď?" natáhla jsem se a silou zatahala za pramen Michealových vlasů.

Naštvaně mě plácl. „Ne! Zeptej se mě znovu za deset minut. To už tam možná budem. V Montgomery je taková chatka, ve které pár dní zůstanem, dokud nenajdou Jonaha. Na křižovatce doleva, Nicku."

Naštvala jsem se. Bavili se, jako bych neměla na výběr a musela jim být pořád v patách jako poslušné štěně. Micheal říkal, že Cage není diktátor, ale nutit mě s nimi být jen proto, že Cage nevěří, že udržím jazyk za zuby, je, vzhledem k onomu prohlášení, poněkud ironické. Už mě unavovalo neustále je nedobrovolně následovat. Měla jsem vlastní život, ke kterému jsem se zoufale chtěla vrátit. Navíc jsem zameškávala školu, a to, že jsem nebyla v kontaktu s Fern, mě přihánělo k šílenství.