Omylem unesená

Kapitola 20

Seznamy! Pojďme si udělat další seznam všech věcí, které se právě děly:

1) Michealův smích ničemu a nikomu nepomáhal. Celou situaci naopak ještě zhoršoval.

2) Cage vypadal nejprve překvapeně, pak naštvaně. Jednou rukou schovanou v rukavici si smetl sníh z obličeje. Vražedný výraz v jeho nádherných zelených očích byl tak děsivý, že jsem málem vzala nohy na ramena a utíkala přes hory přes doly. Tedy, ne doslovně. To by bylo moc práce. Nejspíš by mi v půlce prvního kopce došel dech a, kdyby byl ten kopec prudký, já se skutálela dolů- uh, však chápete.

3) Prsty už mi fialověly zimou. Přišla jsem o celé levé obočí a nerada bych, aby články mých prstů byly další na řadě. Jak bych bez nich jedla kuřecí nugetky?

4) To na Cageově kabátě byla krev? Ano, rozhodně to byla krev. Nebo možná kečup. Možná, že jedl kuřecí nugetky. Nebo se možná popral se zvířetem. Nebo třeba maloval jablko. Jakákoliv výmluva byla dost dobrá na to, aby zakryla fakt, že skvrny na Cageově kabátě můžou stejně dobře být krev Jonaha Kinga.

5) Heath přijel s Cagem, ale namířil si to rovnou do chaty. Fakt, že jeho šéf to schytal přímo do obličeje velkou sněhovou koulí, ho vůbec nevyvedl z rovnováhy. Myslím, že Heathovi to bylo úplně jedno.

6) Dělám si srandu, to je všechno.

7) Vážně, stop. Seznam je u konce.

8) Ale ne, tenhle seznam se vymyká kontrole.

9) Psi jsou nádherní.

Jakkoliv jsem byla vyděšená, neubránila jsem se drobnému úsměvu, který mi přelétl přes rty. Vypadal tak hloupě. Nepopsatelně děsivě, ale zároveň docela legračně. Jaká byla pravděpodobnost, že se trefím přesně do jeho obličeje? Mizivá. Minula jsem úplně každý terč kromě tohohle nechtěného- no, nevychytala jsem to zrovna nejlíp. Tohle byl Cage Vickers a Cage Vickers se rozhodně nekouloval. Nebo se nenechával trefit sněhovou koulí. Pokud jsem si doteď nekopala vlastní hrob, teď nadešla ta chvíle začít.

Trapné ticho. No, já jsem rozhodně neplánovala být tím, kdo ho jako první prolomí.

Micheal se konečně ovládl. Postavil se a smetl ze sebe všechen sníh. Mezitím se na mě Cage pořád mračil. Jakmile se můj pohled střetl s jeho, z mysli se mi vynořily útržky velmi trapné vzpomínky. Z ničeho nic mě přepadl strach, a tak jsem se pokusila schovat za Nicka, což mi ale moc nevyšlo. Poodstoupil a nechal mě znovu odkrytou, snadný cíl Cageova temperamentního jednání.

Cage konečně odvrátil svou pozornost ode mne k Michealovi: „Všechno šlo dobře?"

Jako mávnutím proutku byl z Micheala, zábavného společníka, Micheal, vážný, profesionální zabiják. Podíval se mým směrem (stále jsem se pokoušela schovat za Nicka, který mi pořád utíkal, sakra) a přikývl. „V pohodě. Nedělala moc problémů."

Možná ne, ale měla jsem pro Cage přichystaných pár ostrých slov, které mě doproblémů zaručeně dostanou. Naštěstí mi ale zbyla trocha pudu sebezáchovy, který udržel mou pusu zavřenou a jen jsem se snažila svůj vztek v tichosti zadusit. Strčila jsem si prokřehlé prsty do kapes a upřeně zírala do sněhu.

Cageův pohled mě propichoval skrz naskrz, cítila jsem to, i když jsem se na něj nedívala. „November."

Srdce se mi divoce rozbušilo. Nevěřila jsem si dostatečně na to, abych promluvila. Rameno mě pořád ještě bolelo z té náhlé injekce a při vzpomínce na jeho rty přitisknuté na mé jemné kůži mě brněl krk.

Micheal tak, abych ho slyšela, zamumlal: „Prosím, prostě mu odpověz."

Ale já nechtěla Cageovi odpovědět. Po tom, co se stalo, jsem se ani nemohla přimět podívat se mu do očí, natož s ním vést konverzaci s vědomím, že ten samý muž, se kterým se bavím, mohl za jeden z nejlepších momentů mého života a zároveň z něj udělal okamžik, který jsem se usilovně snažila zapomenout. Svádění byla jedna věc. Ale svádění, které nebylo upřímné, to bylo něco úplně jiného.