Omylem unesená

Kapitola 10

Cage byl tak milý, že mi na cestu půjčil nějaké své oblečení. Fakt, že byl daleko větší než já bohužel hrál v můj neprospěch. Jeho víc než 180 centimetrů a perfektně vytvarované svalstvo se s mým drobným tělíčkem nedalo srovnávat, proto není divu, že mi jeho oblečení nesedělo. Nakonec jsem si, abych vůbec viděla své ruce, musela vyhrnout rukávy jeho bundy, stejně jako jsem si musela v pase stáhnout jeho tepláky, protože jinak by se celý svět mohl kochat pohledem na mé spoďáry se Supermanem.

Vypadala jsem, jako bych se topila v záplavě drahého luxusního oblečení. Navíc dobře vonícího. Jakože... neuvěřitelně dobře. Vonět takhle dobře by mělo být nezákonné.

Když jsem vylezla z koupelny, oblečená v jeho věcech, rozesmál se. Pořád ještě jsem na něj měla trošku pifku kvůli té záležitosti s ledovou vodou (i když jsem si to totálně zasloužila, já vím) a tak jsem kolem něj jen nasupeně prošla, snažíc se o chladnou lhostejnost. Moc to nefungovalo, navíc jsem znovu zakopla o práh. Makeup od Fern, maskující mé chybějící obočí, se už téměř celý smyl, takže jsem vypadala nejen jako mokrá krysa, vypadala jsem dokonce jako strašidelná mokrá krysa.

„November," ozval se Cage pobaveně, „pojď sem na chvíli."

Navzdory svému lepšímu úsudku jsem se k němu došourala. Chytil mě za rukáv bundy a přitáhl si mě k sobě. Uvelebil se na opěrce gauče, se mnou mezi nohama. Otráveně jsem čekala, co si na mě vymyslel, zatímco tahal nitky z lemu rukávu. „Neoblékla sis to správně," řekl.

„Ty sis zase neoblékl správně obličej," zabručela jsem si pod vousy. Díky téměř neexistující vzdálenosti mezi námi mě slyšel a zasmál se. S uzarděním jsem stála jako sloup a čekala, zatímco mi Cage ohrnoval rukávy a upravoval vůbec celou bundu pomocí tajných knoflíků a zipů, o kterých jsem ani nevěděla, že tam jsou. Jakmile byl hotový, jemně mě odstrčil. Měl to být láskyplný pohyb, ale to bych já nesměla být já - znovu jsem zakopla o práh, za což se mi Cage ihned začal snaživě omlouvat a navzdory mým protestům si mě přitáhl a objal.

Micheal, Heath a Nick čekali venku, v rukou zbraně. Heath mě ignoroval a plnou pozornost věnoval své zapálené cigaretě, Micheal se usmál a Nick mě propíchl pohledem. Aspoň že nebyl mrtvý. V trapném tichu jsem trpělivě čekala, než se k nám připojí Cage. Po chvíli vyšel, schoval si svou zbraň pod bundu a usmál se na mě. Já mu úsměv neopětovala, naopak jsem se na něj ošklivě zamračila.

„Půjdeme pěšky?" zeptala jsem se, když jsme se dali do pohybu.

Přitočil se ke mně Micheal a šeptem odpověděl: „Ne, jen dojdem nahoru, tam na nás čeká auto."

„A co budeme dělat?" zašeptala jsem zpět k němu. Cage teď byl v čele naší skupinky a tiše mluvil do telefonu. Zaslechla jsem jen pár slov, něco ve smyslu 'opatrně' a 'holka' a 'brzy'. Taky možná říkal něco o toaletním papíru, ale já ho moc neposlouchala.

„Cage se chce sejít s Jonahem, aby zjistil, co se včera podělalo. Víš, Jonah měl za úkol prověřit každýho, s kým Cage přijde do styku. Angelo Martin měl prý projít systémem bez problémů. Očividně ale někdo něco přehlídl, protože Angelo byl policajt. Měli jsme štěstí, že jsme utekli."

Přikývla jsem. Hlavou se mi honily otázky, které jsem ale nevyslovila nahlas. Heath se na mě jednou ohlédl a pak něco zamumlal směrem ke Cageovi, který se na něj zamračil, ale neřekl nic. Heath jen naštvaně zatnul pěsti. Nenápadně jsem se schoulila za Micheala.

Když jsme konečně vyšli ven z budovy, venku pršelo. Šokovaně jsem sledovala, jak Cage jen tak vyšel z budovy ven. Neměli by být opatrnější, aby je nikdo neviděl? Co když nás právě teď odněkud sledovaly kamery, nebo nedej bože snipeři? Do tohohle jsem se neměla zaplést, sakra. Neměla jsem nejmenší tušení, jak bych vysvětlovala, že se tu promenáduji s Crows.