Omylem unesená

Kapitola 18

Když jsem se probrala z bezvědomí, první věc, kterou jsem spatřila, byl Michealův zubící se obličej. Odstrčila jsem ho a poposedla si na pohodlném modrém sedadle do vzpřímenějšího sedu. Do mé mysli se začaly valit útržky vzpomínek... Cageovy jemné polibky na mém krku, kapička krve na mé paži a vlna vzteku, která následovala... všechno to byly jenom neostré záblesky, takže jsem potřebovala chvilku, abych si je ve svém omámeném mozku poskládala.

S divoce bijícím srdcem jsem se rozhlížela kolem sebe a snažila se přijít na to, kde jsem. Trvalo to jen vteřinu. Nikdy předtím jsem na takovém místě nebyla, ale nebylo obtížné na to přijít. Malá okénka s bílými stínítky, měkké kožené sedačky, nade mnou jasná bodová světla ... a, no jasně, přihrádka na zavazadla pod stropem...

Byli jsme v soukromém letadle.

„Micheali!" vykřikla jsem a postavila se. Měla jsem ztuhlé nohy a když jsem se postavila, okamžitě jsem dostala křeče do chodidel. „Myslíš to vážně? Neděláš si legraci? Je to pravda? Ptám se třikrát, protože nemůžu věřit tomu, že to je pravda. Nemůžu uvěřit, že se to děje. Jak se opovažuješ? Jak se Cageopovažuje? Tohle ne- bože můj, budu zvracet. Já budu zvracet. Je mi špatně. Nemůžu tomu uvěřit- letadlo, Micheali! Letadlo!"

Co se týče záchvatů, ty mi šly dost dobře.

Jedna má část odmítala uvěřit tomu, že se to děje doopravdy. Bylo to tak hloupé, že jsem se zdráhala přijmout za svou myšlenku, že tohle je víc než jen sen.

Micheal usrkl ze svého jablečného džusu a probodl mě pohledem. „Ano, letadlo. Jsme v Cageově soukromým letadle. Který letí. V oblacích. Právě teď. Byla jsi mimo přes pět hodin, tak mě nech ti vysvětlit, co se stalo-"

Pochodovala jsem tam a zpátky úzkou uličkou. „Zabiju Cage. A pak tebe!" Popadla jsem jeden z polštářků ze sedačky a hodila ho Michealovi do obličeje. Z ničeho nic se ve dveřích zjevil Nick s donutem v ruce. Musela jsem mít děsivý výraz, protože vrhl jeden pohled na mě, pak jeden pobavený na Micheala, a zmizel tam, odkud přišel. „Jak jsi to mohl dopustit, Micheali? Jsme přátelé."

„To jsme, zlatíčko-"

„Neříkej mi zlatíčko, nejsme přátelé," zavrčela jsem. Křeče v chodidlech polevovaly jen tehdy, když jsem chodila, a tak jsem v pochodování pokračovala. Heath s Cagem nebyli k zahlédnutí, což bylo dobře, protože kdyby byl Cage někde poblíž, tak bych ho napadla. Byla jsem tak naštvaná, že jsem byla něčeho tak nezodpovědného schopná.

Letadlo se z ničeho nic otřáslo, a mě se udělalo ještě víc špatně. Doteď jsem ještě nikdy neletěla, a evidentně jsem měla dobrý důvod se letadlům vyhýbat. Když Fern jela vloni v létě na dovolenou do Londýna, odmítla jsem cestovat tímto způsobem dopravy, a tak nakonec vzala místo mě nějakou svou kamarádku.

Přestala jsem pochodovat a zamračila se na Micheala: „Kde je?"

Micheal si znovu usrkl jablečného džusu a nervózně si pohrával s nábojem. „Kde je kdo?"

„Oh, já nevím, asi Ludvík Svoboda? Kdo myslíš, Micheali? Kde je Cage?" chrlila jsem ze sebe a mávala u toho divoce rukama. Chtěla jsem po jeho ušklíbajícím se obličeji něco hodit, ale neviděla jsem kolem sebe nic, co by mu neublížilo. Nechtěla jsem ublížit Michealovi, chtěla jsem ublížit Cageovi.

„Není tu, November. A poslouchej, než zase začneš ječet," řekl a postavil se. Doteď jsem si nikdy nevšimla, jak je vysoký. Tyčil se nad mou drobnou figurou a jeho něžné hnědé oči mě na chvíli zklidnily. „Cage s Heathem se o něco museli postarat. A jo, tím myslím, že se chystají někoho zabít. Myslím, že jejich cílem je Jonah," vysvětloval a protáčel u toho panenky.