Omylem unesená

Kapitola 14

„Propásla jsem včerejší test z dějepisu," oznámila jsem Cageovi, zatímco jsme vybalovali tašku, kterou před pěti minutami donesl Micheal. Byla v ní spousta pušek, krabiček s náboji a malé lahvičky střelného prachu. Dále v ní byla hromada peněz zabalená do igelitu. Znovu jsem sáhla dovnitř a vytáhla jednorázový telefon, který jsem vzápětí přihodila na hromadu na posteli, k ostatním nelegálním věcem. Každá z věcí pocházela z černého trhu, tedy kromě pytlíku bonpari bonbonů, které tam bůh ví z jakého důvodu byly taky.

Posledních několik minut byl Cage zticha, beze slova vybaloval další tašku. Právě teď si něco hledal na bílém tabletu. Prohlížel si fotky nějakého chlapíka, který měl kolem hlavy nakreslený terč. Fakt nenápadné.

„Jsi stovky kilometrů od domova a děláš si starosti kvůli škole?" zeptal se pobaveně. Vypnul tablet, položil ho na noční stolek a vrhl na mě pohled, který říkal, že to já jsem tady ta divná.

„Ano!" Na hromadu na posteli jsem přidala další jednorázový telefon. Bože, kolik jich Cage potřeboval? A proč tady vůbec měli tolik zbraní a nábojů? Koho plánovali zabít? Nemohla jsem přijít na jediný důvod proč vlastnit tři poloautomatické pušky. „Sotva tím předmětem prolízám. Ta čtvrtletka měla váhu poloviny závěrečné známky. Potřebuju všech 8 kreditů, abych mohla odmaturovat, Cagi. To že jsem tady mi moc nepomáhá."

„Je ti 17, že?"

„Ano."

„A neumíš zapnout propanový gril bez toho, aby sis spálila obočí," ušklíbl se. Už už jsem chtěla protestovat, ale on si ze mě utahoval dál. „Měla jsi na sobě pyžamo se superhrdinama a dělá ti starost škola, i navzdory tomu, že je tvůj život neustále v nebezpečí. Miluješ filmy od Disneyho, přestože jsou pro děti. Snažila ses naučit Nicka vyšít kytku. Jsi si fakt jistá, že je ti 17?"

„Tvá rodina musí mít v erbu osla, protože jsou všichni úplně blbí," vyhrkla jsem bez přemýšlení. Cageovy oči se, díky bohu, smály. Nedíky bohu byl Cage kretén. Natáhl se přes postel, něco z hromádky si vzal a hodil mi to.

Instinktivně jsem to chytila.

Byl to ruční granát.

Vyjekla jsem, upustila ho a málem se přerazila, jak jsem se snažila utéct. Teprve poté, co se Cage začal smát, mi došlo, že nevytáhl pojistku. Zamračila jsem se, narovnala se a uhladila si vlasy, vše ve snaze předstírat, že se nic nestalo.

„Jsi k ničemu." Protože se Cage znovu zasmál, zamračila jsem se ještě víc.

„Jediný důvod, proč tě ještě nechávám žít je ten, že mě bavíš," odpověděl, stále s úsměvem od ucha k uchu. Nedokázala jsem rozeznat zda si dělá legraci, a to mě velmi trápilo. Vzdychla jsem, vyklopila zbytek tašky na postel a posadila se vedle těch krámů. Má váha prohnula matraci a po nerovném povrchu se směrem ke mně rozkutálela nábojnice. Když se dotkla mé ruky, ucukla jsem.

Tady v ložnici bylo také obrovské okno, zabíralo půl stěny a nabízelo nám jiný výhled na město než okno v obýváku. Přesto mi pohled nepřestával vyrážet dech. Obří manželská postel byla povlečená černým hedvábným ložním prádlem s bílými polštáři, koberec byl také tmavý. Mým oblíbeným kusem nábytku však byla nebesa zavěšená nad postelí. K ložnici byla připojena samostatná koupelna. Víc jsem toho neviděla, ostatní pokoje byly zamčené a Cage byl moc líný na to mne provést zbytkem bytu.

To mne přivedlo k zamyšlení nad tím, jak bezvýznamná jsem byla pro Cage Vickerse, vlastně pro celý zbytek světa. Byla jsem jen obyčejný človíček z malého města, žijící si obyčejným životem. Crows byli mocní, nechvalně proslulí kriminálníci, jež znal celý svět. Na mně nezáleželo. Můj život měl cenu, ale jen pro mne samotnou. Co řekl Cage byla pravda. Nebyla jsem pro ně nic jiného než nepříjemnost.