Omylem unesená

Kapitola 4

Stála jsem tam sama samotinká a tiše zvažovala své možnosti. Pokud ta věc s nášlapnými minami byla pravdivá, bylo by do pěti minut po mně. Kam jen mé oko dohlédlo nás obklopovaly lesy. Poznala jsem, že jsme byli na soukromém pozemku vlastněném vládou. Už roky sem nevkročila ani noha.

Říkali, že mě nezabijí. Předtím ale zabili tolik jiných. Byla bych jen další oběť. Nepříjemnost, kterou bylo potřeba odstranit. Proč bych měla věřit Cagi Vickersovi? Byl jeden z nejhledanějších kriminálníků v zemi.

Samotná bych nepřežila ani první noc, ale s Cagem jsem měla šanci. Malilinkatou šanci, která mě možná nakonec dostane do hrobu, ale možná taky ne. To bylo taky třeba zvážit. Přemlouvala jsem se, že přesně to jsem udělala, když jsem si sedla na zem, přesně tak jako Micheal přede mnou, s nohama houpajícíma se v temnotě. Čekal na mě Cage tam dole?

Existoval jenom jeden způsob, jak to zjisit. Zhluboka jsem se nadechla a odrazila se od okraje. Sekundu jsem padala, což bylo ukrutně děsivé, ale poté mne uchopily silné ruce. Napůl jsem přistála na Cageovi a napůl na zemi. Chodidlem mi vystřelila bolest. Nebylo to to romantické 'když budeš padat, budu tu vždy pro tebe, abych tě chytil' jako ve filmech.

Cage mě málem nechytil.

Jak jsem ho stáhla s sebou, vykřikl Cage naštvaně: "Au! Co to doprdele?" Zakopla jsem o jeho nohy a spadla na zadek, chodidla bolavá od nárazu. Nejen, že jsme ani jeden neodhadli, kde je ten druhý, ale málem jsme se minuli. Kdyby tam nebyl, aby ten pád alespoň zbrzdil, asi bych se zabila.

"V chytání stojíš za prd," postěžovala jsem si nahlas. Můj hlas se v tunelu rozléhal. Otvor kanálu byl jediným zdrojem světla. Neviděla jsem nic než špinavé zdi a necítila nic než zatuchlý smrad. Alespoň tu nebyl žádný odpad z, no, z odpadních vod. "Blbečku."

Cage se zvedal ze země a zavrčel: "Zastřelím tě." Zaklel, protože ho má váha stáhla zpátky dolů a on se pokusil svůj pád zbrzdit svou bolavou rukou, o které jsem, mimochodem, stále ještě nezjistila, proč krvácí. "Jestli nebudeš zticha, tak doslova vrhnu tvoje mrtvý tělo do oceánu."

"Bože." S pomocí zdi jako opory jsem se vytáhla do stoje. Když jsme přistáli, zvrtl se mi kotník. Přemohla jsem bolest a postavila se na něj. "Máš krámy, nebo tak něco? Výhrůžky smrti nejsou moc milý, víš. Popravdě, když někomu vyhrožuješ, tak on většinou dělá přesný opak. Dělám si srandu, to jsem si právě vymyslela."

Zatímco jsem mlela, Cage se oprašoval. Zamračil se na mě a protáhl se kolem mě. Něco mě pošimralo za krkem. Cage se otočil a zazubil se: "Máš ve vlasech pavouka," a odkráčel.

"Mám tam pa- co?" vypískla jsem a usilovně se ošívala. S křikem jsem klopýtala, abych dohnala Cage, a zároveň se dál vehementně oprašovala, abych ho ze sebe dostala. "Pomoz mi! Cagi! Bože můj! Ach bože, dostaň ho ze mě! Ne! NE! Tohle je nepřijatelné!" Hnala jsem se za ním. Vlasy se mi hrnuly do očí, takže jsem nic neviděla, jen jsem z hloubi tunelu zaslechla slabé uchechtnutí.

Z ničeho nic jsem se zastavila a zamračila se. Na obličeji mě polechtal pramen vlasů a v tu ránu mi to došlo. Všechno tohle kvůli ničemu. Žádný pavouk tu nebyl, vždyť jsme byli tak hluboko pod zemí. Žádní brouci by na takovémto místě nepřežili. Když procházel kolem mě, pošimral mě Cage na krku. Blbeček. Upravila jsem se a dohnala ho.

"Páni, fakt jsi mě dostal," zamračila jsem se. "Možná by to bylo i vtipný... kdybychom teda byli v první třídě!"

Otočil se, s obličejem prostým jakéhokoliv výrazu. Napřáhl ruku za mou hlavu, cítila jsem jeho prsty, jak mi přejely po zádech. O moment později se Cageova ruka znovu objevila, opatrně svírající něco mezi prsty. K mému nevýslovnému zděšení roztáhl dlaň a nechal z ní přes prsty přeběhnout největší, nejčernější pavoučí tarantulí věc z nejtemnějších hlubin samotného pekla zpátky na zeď.