Není v tom žádné nadpřirozeno... Je to TaeKook příběh, ale nejde v něm o to, jestli spolu Tae-Hyung a Jung-Kook skončí v posteli, i když sexu si snad užijete dost. :) Je to taky o hledání cesty k sobě navzájem, o nejistotě a pochybnostech. Kluci pro...
Taková hloupost, co by tady dělal Angel? Ale jestli je to nějaký drzý huberťák, přísahám, že ho zmlátím! Byl to nějaký kluk s kapucí na hlavě. Neviděl jsem mu do obličeje, protože seděl a byl celý schoulený. Sehnul jsem se nad ním a chtěl něco říct, když v tom ke mně zvednul oči plné slz. Znovu mě píchlo u srdce. SAKRA! Jak jsem mohl zapomenout na jiskry v jeho čokoládových očích??? Jak jsem mohl zapomenout, že má tak krásné oči???
„Kookie?!", vydechl jsem nevěřícně. V tom okamžiku jsem zapomněl na svou mizernou náladu! „Tae?!", zašeptal a chtěl se zvednout, ale to už jsem si sedal vedle něj a rukou ho zadržel, takže zůstal sedět. Dnes ho nenechám jen tak utéct jako při našem prvním setkání! DNES NE!!! Mlčel jsem a ani on nic neříkal, jen si rukávem setřel slzy.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Proč jsi už nepřišel?", zeptal jsem se po chvíli. „A ty jsi chtěl, abych přišel?", odpověděl otázkou. V jeho hlase byl slyšet údiv. „Chtěl!", přiznal jsem upřímně a zahleděl jsem se mu do očí. Dnes neuhýbal pohledem. I tam se mu zračil údiv. „Proč?", vydechl. Nechápal jsem... Proč se tak ptá? „No...", nevěděl jsem jak mu odpovědět. „Prostě... přišel jsi mi jako milý kluk a chtěl jsem tě líp poznat!", vyhrkl jsem nakonec.
Nechtěl jsem mu přiznat, že se mi moc líbil ani to, že jsem jej tady každý den čekal. Maličko se pousmál. „Aha... Ještě klidně můžeš... pokud teda... pokud ještě chceš..." „Proč bych nechtěl?" „Řekl jsi, že jsi chtěl, ne že chceš...", začervenal se a zadíval se na své boty. „Jasně že pořád chci!!!" , přitakal jsem a mile se na něho usmál, ale on se stále díval na své boty. „Vlastně ani nevím, co bys na mě chtěl poznávat...", řekl smutně. „Na mě není nic zajímavého k poznávání! Není to dobrý nápad!" Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. „Tak to ti nevěřím!", usmál jsem se. „Já tě rozhodně poznat chci a už teď jsi mi moc sympatický!" Jung-Kook se na mě podíval a já měl pocit jako by viděl zjevení. Nechápal jsem, proč jej můj zájem o něj tolik překvapuje. Co je to s ním?
Oči se mu pořád leskly a já jsem si vzpomněl, že plakal. „Co se ti stalo?", zeptal jsem se opatrně. Trhl sebou. „Co... co tím myslíš?" Znervózněl. „Když jsem přišel, plakal jsi...", připomněl jsem mu.
„Aha... ty myslíš tam to..." Jako by se mu ulevilo, ale zároveň se mu v očích objevily další slzy. „Někdo ti ublížil?", zjišťoval jsem. Vůči tomuto chlapci jsem začínal pociťovat něco jako ochranitelský komplex. Zavrtěl hlavou. „Ne!", vydechl. „Ale mám problém!" Čekal jsem, co řekne dál, ale nic... Ach jo, z tohoto kluka aby člověk všechno tahal jako z chlupaté deky! Tolik jsem se teď soustředil na něj, že jsem na chvíli dokonce zapomněl na Angela. „Klidně se mi svěř!", řekl jsem jak nejmileji a nejpřesvědčivěji jsem uměl. Věděl jsem, že ho znám jen chvíli a že mi nemusí věřit, ale přesto jsem strašně toužil po tom, aby tomu tak bylo! Chtěl jsem mu nějak pomoct! Bezděky jsem ho chytnul kolem ramen a trochu si ho přitáhl k sobě. Takhle se cítí Hobi když mě utěšuje? Usmál jsem se. Kookie se trochu zachvěl a jako by se chtěl odtáhnout, ale držel jsem ho pevně.
Za okamžik se ale uvolnil a se slabým povzdechem opřel svou hlavu o mé rameno. Teď jsem zase ztuhnul já, překvapením. Bože, tohle mi nedělej! Je tak roztomilý a ještě přítulný! No nazdar! Zlehka jsem ho pohladil po vlasech. Měl je hebké a voňavé. „Chceš se mi svěřit?", zeptal jsem se. Přikývl, ale pořád mlčel. „Bude to s ním fakt těžké!", pomyslel jsem si. „Bude třeba pořádná dávka trpělivosti!" Kdyby to byl někdo jiný, už bych tady asi dávno nebyl a rozhodně bych z něho nic netahal! Ale tento kluk... Cítil jsem, že bych měl, že chci mít trpělivost, že ho chci vyslechnout a pomoct mu!
„Já...", začal pomalu Kookie a já ho konejšivě pohladil po zádech, abych ho povzbudil. Cítil jsem, jak opět ztuhnul, ale pak se zase začal uvolňovat. Víc se ke mně přitulil a já celý zjihl. Působil tak křehce, že jsem chvílemi měl pocit, že je to nějaká éterická bytost a ne kluk z masa a kostí. Kde se tady proboha vzal? Z které planety tady přišel? Navíc jsem nemohl uvěřit tomu, že jsem ho zase potkal. Opravdu je tady? Nezdá se mi to jen? „Byl jsem nemocný", řekl potichu, „ale nemám omluvenku od doktora!" Vykulil jsem oči. „To je celé? Proto jsi plakal?" Přikývl. „Vyhodí mě ze školy, když nebudu mít omluvenku a já žádnou nemám!" „Počkat...", snažil jsem se v tom zorientovat. „Byl jsi nemocný, ale nebyl jsi u doktora? Proč?" „Protože jsem se bál!" Celý zrudl.
„Proč by ses měl proboha bát?", nechápal jsem. „Prostě... proto..." Začal se znovu ode mě odtahovat, ale já si jej zase přitáhnul. „Zůstaň tak!", zašeptal jsem mu do ucha a on se pak už ani nehnul. „Dobře, chápu...", řekl jsem už nahlas. Rozhodl jsem se to z něj raději netahat. Třeba mi to někdy řekne... Snad. „Takže tady studuješ? A co rodiče?", vyptával jsem se dál. „Nemám rodiče!", řekl a já jsem nebyl schopen rozeznat emoci, která zazněla v jeho hlase. Byla to bolest nebo vztek? Nemá rodiče? Jak to? Chtěl bych se ho na ně zeptat, ale asi bych ho vyplašil. Raději jsem mlčel. Třeba sám něco řekne... „A ano, studuji tady", pokračoval Kookie. Maličko se odtáhl a já ho nakonec nechal. Chtěl jsem, aby se cítil pohodlně... „Jsem tady prvním rokem na umělecké akademii.", upřesnil. Vykulil jsem na něho oči.
„Fakt? Jak to, že jsem tě tam ještě nepotkal? Já tam studuju taky! Jaký máš obor?", sypal jsem ze sebe otázky. Nenapadlo by mě, že studuje na stejné škole! „Opravdu?", pousmál se a v očích mu to zajiskřilo. „Asi nejsme na stejné fakultě...", pokrčil rameny, ale usmíval se. Zahřálo mě u srdce, když jsem viděl ty jiskry v jeho očích a úsměv na jeho něžných rtech. „Já mám obor malba a historie umění.", řekl jako by zasněně. Bylo na něm vidět, že tu školu má moc rád. „Teda... měl jsem...", znovu posmutněl. „Zvoral jsem to!"
„Já studuju herectví!", pochlubil jsem se tónem, jako bych snad měl být budoucí Kim Soo-Hyun. Ne že bych nepostřehl, co říká, nebo nezaslechl změnu tónu, ale musel jsem se prostě pochlubit! „Jsem ve druháku, ale vlastně jsem měl být už ve třeťáku. Změnil jsem totiž obor ze sólového zpěvu na herecký..." Podíval jsem se do jeho už zase smutné tváře. Přikývl, jako že mě poslouchá, ale já viděl, že je myšlenkami jinde. Nezlobil jsem se na něho. Zvážněl jsem a maličko se zamyslel. „Nesmutni!", pohladil jsem ho po ramenu. „Možná vím, kdo ti pomůže!"
