Není v tom žádné nadpřirozeno... Je to TaeKook příběh, ale nejde v něm o to, jestli spolu Tae-Hyung a Jung-Kook skončí v posteli, i když sexu si snad užijete dost. :) Je to taky o hledání cesty k sobě navzájem, o nejistotě a pochybnostech. Kluci pro...
V kuchyňce jsem uklidil potraviny na své místo. Min-Ki stál vedle mě a se zájmem mě pozoroval. Jak zvláštní... Před necelou půlhodinou jsem netušil kdo to je, a najednou je u mě v bytě a je z něho můj kamarád. O Tae-Hyungovi ani nemluvě... Je možné, že se můj život za tak krátkou dobu obrátil o sto osumdesát stupňů? Mám nové přátele a mám kluka, kterého moc miluju! Až na to, že vůbec nedodržel slib a nechává mě čekat! „Proč mi nevoláš, Tae?", pomyslel jsem si smutně.
„Nechceš pomoct s vařením?", zeptal se Min-Ki a vyrušil mě tak z mých myšlenek. „Cože?", podivil jsem se. „Ach... jistě... jestli chceš..." Musel jsem se usmát, když se chlapec radostně uculil. „Baví mě vaření!", přiznal. „Ale teda jen když mám pro koho vařit... jinak moc ne..." „Mám to stejně!", přikývl jsem. „Jeden z důvodů, proč jsem tě pozval..." „Hmmm... chápu!", mrkl na mě. „Tak... co budeme vařit?" „Co bys chtěl?", usmál jsem se a taky na něj mrkl. Ten kluk mě vážně bavil. S cizími lidmi bývám většinou nervózní a hrozně nesmělý, ale s ním jsem měl pocit, že je to hračka jen tak se seznámit a pokecat... Dokonce i s Tae-Hyungovými spolubydlícími chvíli trvalo, než jsem se uvolnil, i když teď už je považuju za své blízké kamarády! Za to Min-Ki si klidně napochodoval do mého bytu a najednou mám pocit, že ho znám už dlouho. Jako by za mnou zaskočil starý známý, kterého jsem dlouho neviděl.
Prohlížel si lednici a tvářil se, že usilovně přemýšlí. Jak moc složité musí být přijít na to, co by chtěl uvařit? „Co bys chtěl vařit ty?", podíval se na mě trochu bezradně. Znovu jsem se musel usmát. Pokrčil jsem rameny. „Můžeme si dát rýži a nebo nějakou polévku... Nevím... jsi tu host, tak řekni na co máš chuť!" „Když já nevím!", pokrčil rameny. „Tak můžeme udělat něco rychlého...", navrhl. „Třeba tu polévku!" „Ok!" Nachystali jsme si suroviny na polévku a začali s přípravou. Vůbec jsme si nemuseli říkat co má kdo dělat, nějak to šlo samo. Za chvíli už bublal hrnec na plynu a vůně se linula po celém bytě. „Mám už hlad!", přiznal Min-Ki. „Já taky!", řekl jsem a oba jsme si jako na povel pohladili břicho. Když jsme si toho všimli, začali jsme se oba smát. Jsem rád, že jsem se s ním seznámil, obzvlášť teď, když mě Tae tak trápí!
Když bylo jídlo hotové, prostřeli jsme si stůl v jídelní části. „Uděláme si foto na památku?", zeptal se Min-Ki. „Jsem rád, že jsem tě poznal!" „Já taky!", usmál jsem se na něj mile. „Dobře! Uděláme to na můj mobil a pak ti to přepošlu, ano?" Jen přikývl a víc se usmál. „Líbí se ti to?", zeptal jsem se nejistě, když jsem mu ukázal výsledek mého snažení. „Není to blbé, když jsem tam tak ve předu a ty tak malý vzadu?" „Vůbec ne!" usmíval se. „Jsem tam vidět a to stačí! Navíc, líbí se mi, že jsi ty tak ve předu!" Znovu jsem se nejistě podíval na svůj mobil.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Vážně?" „Vážně!", přikývl. „A už to neřeš a pojď jíst, nebo ta polévka vystydne... A nebo sním všechno já!", řekl vesele. „Myslím, Kookie, že se nám náramně povedla!" Ochutnal jsem a nemohl jsem nic jiného než souhlasit. Po jídle jsme umyli nádobí a já jsem vybídl chlapce aby ještě zůstal. Měl jsem strach, že až odejde, bude mi ještě víc smutno. Alespoň chvíli ať je tady a potom se zase pustím do práce. Nejdřív ale zkusím zavolat Taemu... nebo bych neměl? On má asi důvod proč mi nevolá... Do háje, ještě celý víkend! A co kdyby se zdržel? Co když vůbec nebude spěchat zpátky? Ne, to by mi přece neudělal! Ne, když ví jak moc se mi po něm stýská! Nebo by to udělal?
