Anděl a Démon

63. Kapitola

Tae-Hyung

Seděl jsem ve vaně, pouštěl na sebe proud teplé vody a snažil se zahnat nápory žárlivosti. Nevím kdo je ten jeho kamarád, ale vážně to přehnal! Kookiemu odpustím, ale proč bych si to nemohl vyřídit s ním? Kookie je MŮJ!!! Kamarád z dětství... Min-Ki... Krucinál, kdo to je? Jak asi vypadá? To tak Kookieho okouzlil, že se nebránil a nechal se líbat? Opětoval Kookie jeho polibek? Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem žárlil! Sakra! Co mám rozbít? Při představě, že měl Jung-Kook v ústech cizí jazyk jsem sevřel ruku, ve které jsem nedržel sprchu, v pěst... Odolal jsem pokušení rozbít vlastní hlavu o zeď, abych už zaplašil tyhle představy. O co je to vlastně lepší, že spolu nespali? Dobře... kdyby spolu spali, bylo by to mnohem horší, ale... sakra... Kookieho rty, jeho sladká ústa taky patří jen mně!

Snažil jsem se zahnat žárlivé myšlenky a konečně jsem se vyhrabal ven z vany. Co asi Jung-Kookie dělá? Nebyl jsem v koupelně až moc dlouho? Rychle jsem se oblékl a šel se podívat kde ten rošťák je. V bytě ale bylo zase takové ticho. Bodlo mě u srdce. Nepřehnal jsem to? Nezhroutil se? Kookieho jsem našel nahoře v posteli. Ležel schoulený do klubíčka a tvář měl zabořenou v polštáři. Nejdřív jsem se lekl, že třeba omdlel, ale při bližším pohledu jsem si uvědomil, že asi spí. Dýchal klidně a pravidelně. Já jsem stál nad ním a jen se díval. Jak je možné, že tohoto chlapce tak moc miluju? Čím přesně je tak speciální? Prostě vším...

Jemně jsem ho pootočil, aby se mu lépe dýchalo. Přece jen mít nos vražený v polštáři asi není až tak pohodlné... Ještě chvíli jsem se potom díval do jeho něžné tváře. Když spal, vypadal tak klidně a roztomile. Jak bych se na něj mohl pořád zlobit? Zlehka jsem ho políbil na rty. „Hříšné a zlobivé rty!", zašeptal jsem těsně u jeho obličeje. „To si s váma ještě vyřídím!" Pak jsem si lehl vedle svého miláčka a přitulil se k němu. Ach, ta jeho něžná vůně... Přitiskl jsem se k němu co nejvíc a zavřel jsem oči. Byl jsem taky hrozně moc unavený. Za chvíli jsem už spal, zatímco Kookieho dech čechral mé vlasy.

Nevím jak dlouho jsem spal, ale pár hodin to jistě bylo. Neměl jsem u sebe mobil, ale tušil jsem, že už bude pozdní odpoledne, možná podvečer. Kookie ještě pořád spal. Něžně jsem ho pohladil po vlasech a taky po jeho hebkém líčku. Byl jsem odpočatý a cítil jsem se proto mnohem líp. Už se nechci na svého miláčka zlobit ani trochu a nechci ho dál trápit. On se potrestal sám! Ani mu nechci působit další bolest, takže asi budu nucen odpustit i tomu jeho kamarádovi. Jak že se jmenuje? Min-Ki? No... uvidíme... Záleží taky na tom, jak se ten kluk bude chovat, až na něj narazím... Znovu jsem chlapce něžně pohladil. Spí tak tvrdě... V ten moment, kdy jsem si uvědomil možnost, že se zase předávkoval, jsem měl malou zástavu. Prudce jsem se naklonil k jeho tváři... dýchá... Neměl by se ale už probudit? Proč spí tak dlouho??? Pomalu ale jistě jsem začínal panikařit. Kookie ale otevřel oči. „Tae...?!", vydechl rozechvěle. „Tae, ty jsi tady?"

Spadl mi kámen ze srdce, protože jsem se právě chystal zaběhnout pro mobil a volat mu sanitku. Tak hrozně moc se o něho bojím a ta představa, že je schopný ublížit sám sobě, mě bude pronásledovat snad na vždy... Jak se mám zbavit těchto obav? Ale Kookie je v pořádku! Nic jsem neřekl, jen jsem se usmál, vydechl s úlevou vzduch z plic a přitiskl jsem své rty na ty jeho, které přísahám, ještě potrestám! „Tae?!" Podíval se na mě zmateně rozšířenýma očima. „Pssst..." Dal jsem mu prst na rty. „Mlč!" Kookiemu se rozšířily oči ještě víc a začaly se plnit slzami, ale už mlčel. Opatrně jsem mu ty slzy setřel a Kookie zavřel oči a rozechvěle vydechl. Já jsem okamžitě zahrnul jeho tvář drobnými polibky, včetně jeho semknutých víček. Zlíbal bych ho nejradši celého! Asi to udělám! Tak moc mi chyběl! Propletl prsty do mých vlasů a nechal se pusínkovat. Byl tak rozkošný, že jsem z něj doslova šílel. Tak moc po něm toužím! Dal jsem pryč jeho ruce ze svých vlasů a on se na mě udiveně podíval. Ještě pořád nechápal co se děje a nevěděl, jestli jsem mu odpustil. Rozhodl jsem se, že mu to ještě neřeknu, ale že mu to ukážu a až pak si o tom znovu promluvíme. Až pak mu řeknu, že jsem mu odpustil a že mu pořád věřím! Vždyť může člověk nevěřit někomu, kdo se tak upřímně přizná?