Není v tom žádné nadpřirozeno... Je to TaeKook příběh, ale nejde v něm o to, jestli spolu Tae-Hyung a Jung-Kook skončí v posteli, i když sexu si snad užijete dost. :) Je to taky o hledání cesty k sobě navzájem, o nejistotě a pochybnostech. Kluci pro...
Ráno jsme vstávali oba docela brzo. Já jsem nemohl dospat a miláček to měl stejně tak. Ten byl navíc naměkko z toho, že se musí loučit s mámou, tátou a Eon. Měl jsem z nich pocit, jako by se z nich stala opravdová rodina, což mě hřálo u srdce. Až na Gyu... :( „Brzy se tady zase vrátíme!", chlácholil jsem Kookieho, když jsme seděli u snídaně, kterou nám máma nachystala. Udělala výborné Hotteok, kterých bych se klidně ujedl! :P
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Kookie se v jídle jen rýpal. „Nevím proč jsem tak nervózní!", řekl smutně. „Možná se mi opravdu nechce loučit, ale... zároveň se moc těším do Tokia!" Pokrčil rameny, jako by sám nechápal co se s ním děje. „Vzal sis prášek?" „Vzal..." „Tak jez, miláčku, je to výborné!", pobídl jsem ho. „Stihneme letadlo?", strachoval se miláček. „Klid", usmál jsem se. „Je sedm hodin a nám to letí až v devět. Navíc nás táta hodí na letiště... takže papej!" Bylo divné, že ho musím pobízet k jídlu. „Už jsi někdy letěl?", zeptal jsem se s plnou pusou, protože já na rozdíl od něj chuť k jídlu mám. „Ještě jsem nikdy neletěl!", přiznal. „Nebojíš se, že ne?", usmál jsem se. „Asi ne... nevím..." „Neboj!", pohladil jsem ho po ruce. „Pokud bychom měli spadnout, tak spadneme spolu!" „Už jsem fakt klidný!", usmál se Kookie pobaveně. Nakonec snědl dva kousky. Já alespoň šest. :D Kookie potom ještě po telefonu mluvil s Min-Kim. V Busanu prý napadlo dost sněhu a Ki se má dobře, to je fajn! :) Nechal jsem ho pozdravovat.
Bylo ale na čase jít. „Kde je Eon-Jin?", zeptal jsem se mámy, protože jsem jí chtěl dát pusu, ale nikde jsem ji neviděl. „Myslím, že někde trucuje...", povzdechla si mamka. „Nechce aby Kookie odjížděl!" „Opravdu?", podivil se miláček. „Když odjedu já, tak jí to vadit nebude, co?", našpulil jsem uraženě spodní ret a Kookie mi na něj vlepil malou pusínku. „Nežárli!", zašeptal mi do ucha. „Pche...", ušklíbl jsem se, ale pak jsem vycenil zuby. „Já nežárlím!" „To je dobře!", usmál se trochu nervózně miláček. „Půjdu se podívat kde je!" „Pospěš si, čas se nám krátí!" „Dobře..." Kookie odběhl někam do domu hledat mou malou sestru a já jsem se zatím přitulil k mé mámě. „Děkuju za všechno, maminečko moje zlatá!", pošeptal jsem jí do ucha a políbil ji na čelo. „Jsem ráda, že jsi šťastný, miláčku!", řekla vřele a víc si mě k sobě přitiskla. „Navíc, když to štěstí prožíváš s ním... s Jung-Kookiem, dělá mi to ještě větší radost! Vážně mám pocit, jako bych získala dalšího syna!" „Vážně?", vydechl jsem šťastně. „Vážně! Kéž by se to mezi váma nikdy nepokazilo...", povzdechla si. „Raději o tom ani nemluv!", lekl jsem se. „Ať to nepřivoláš!" „Tak si to tam užijte!" „Užijeme! Vážně moc děkuju!" „Rádo se stalo!", usmála se. „Kde jsou?", podivila se máma. Rozhlédl jsem se, ale Kookie se pořád nevracel. Trochu nervózně jsem je šel hledat. Nakonec jsem je oba našel na chodbě, jak si spolu spokojeně povídají a smějí se.
