Není v tom žádné nadpřirozeno... Je to TaeKook příběh, ale nejde v něm o to, jestli spolu Tae-Hyung a Jung-Kook skončí v posteli, i když sexu si snad užijete dost. :) Je to taky o hledání cesty k sobě navzájem, o nejistotě a pochybnostech. Kluci pro...
Bodlo mě u srdce, když jsem ho takhle viděl. Už se nepokoušel vyškubnout z mého sevření, jen rezignovaně sklonil hlavu. Sakra, copak já ho chci nechat zavřít do ústavu? To nikdy! Leda bych tam byl s ním... Opatrně jsem uvolnil stisk až jsem ho nakonec úplně pustil, připravený znovu ho chňapnout, kdyby se o něco pokusil. Ale Kookie zůstal v klidu, ani si nemnul zápěstí, na kterých zůstaly rudé otisky mých prstů. Udělal jsem to za něj a opatrně jsem je obě hladil. Kookie působil jako zvadlá květinka. Bolestně jsem si povzdechl a přitáhl si ho do své náruče. „Miláčku!", řekl jsem něžně. Pořád mě bolelo u srdce. „Nepůjdeš do ústavu! Nikdo ti neublíží, slyšíš? Já to nikomu nedovolím!" Kookie se na mě nepodíval. „Podívej...", řekl jsem naléhavě. „Věc se má tak, že prostě nemůžeš jen tak přestat chodit na terapie!" „Já už jsem přestal...", řekl potichu a podíval se na mě, jako bych nevěděl o čem mluvím. „Jenže to byla chyba! Nemůžeš..." „Já už jsem přestal chodit na terapie!", řekl Kookie skoro pohrdavě. „Můžu! A končím taky tenhle rozhovor!" Znovu se pokusil vstát, ale já jsem ho zase pohotově chytl za obě zápěstí a přitáhl si ho zpět. „Jestli zítra nepůjdeš do ordinace za doktorem Lee, zavřou tě do ústavu, Kookie!", vyhrkl jsem. Původně jsem nechtěl mluvit tak na rovinu, ale teď mě nenapadal žádný jiný způsob jak mu to říct. Jeho výraz se rázem změnil. „Co... co to říkáš?", zeptal se vylekaně. „Když nepůjdeš za panem Lee do ordinace, zavřou tě do ústavu. Bude tě muset nahlásit..."
Jung-Kookie mlčel a zdálo se, že přemýšlí nad tím co jsem mu právě řekl. Přestal se snažit zvednout, ale já už jsem ho pro jistotu nepouštěl, jen jsem povolil stisk. Doufal jsem, že tam miláček nebude mít modřiny. „Vyslechni mě, ano?", řekl jsem naléhavě. „Neutíkej a poslouchej." Kookie jen mlčky přikývl a v očích už zase měl slzy. „Napij se kakaa", navrhl jsem. „Nechceš prášek?" Jen zavrtěl hlavou. Už zase ta rezignace. Ten rozhovor byl těžší než jsem si myslel a upřímně, asi jsem tomu moc nepomáhal. Jenže já nejsem žádný psycholog, nevím co mám jak říkat... On se ale musí uklidnit! Hrnek naštěstí ležel kousek ode mě, tak jsem si miláčka chytnul jednou rukou a natáhl se pro to kakao. Kdyby se Kookie v tu chvíli pokusil vyškubnout, nejspíš bych ho neudržel, ale on naštěstí zůstal bez hnutí. Vím, že ho kakao uklidňuje, tak snad to zabere alespoň trochu. Přiložil jsem mu hrnek k ústům, jako by byl malé dítě. Druhou rukou jsem ho podržel vzadu za krk. Chvíli se zdálo, že bude vzdorovat, ale nakonec se přece jen napil.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
S úlevou jsem vydechl. Jedna malá bitva vybojována... Podíval jsem se mu do tváře a musel se usmát. Kookie vypadal pořád smutně, ale ten kakaový knír... Neodolal jsem a přitáhl si ho do sladkého polibku. Něžně jsem ho líbal a Kookie začal po chvíli můj polibek opětovat. Nejradši bych ho už pořád jen takhle líbal, ale musíme dokončit náš rozhovor... Když jsem se od něj odtáhl, kakaový knír už nad horním rtem neměl. „Proč mě chceš zradit?", zeptal se rozechvěle a vyčítavě se mi podíval do očí. Sám měl pořád oči plné slz. „Zradit?", vydechl jsem zaskočeně. „Jak zradit?"
