Anděl a Démon

70. Kapitola

Tae-Hyung

Mluv... To se mu řekne... Najednou jsem nevěděl jak mám začít. „Byla to o de mě chyba přijmout ten hovor...", začal jsem nejistě. „Já se ti moc omlouvám, promiň mi to, prosím!" Kookie na to ale nic neřekl, tak jsem se rozhodl pokračovat a v tomhle už se víc nešťourat. Koneckonců jde o úplně něco jiného, než neoprávněně přijmutý telefonát. „Volal pan doktor, ale to už víš...", řekl jsem rozechvěle. „Chtěl s tebou mluvit, ale ty jsi zrovna spal a on mě poprosil, abych ho vyslechl." Podíval jsem se na něj. Kookie se nepřítomně díval před sebe a popravdě jsem si vůbec nebyl jistý jestli mě alespoň trochu vnímá. Když jsem ale chvíli mlčel, obrátil svůj pohled na mě. „Mluv...", řekl unaveně. „Já tě poslouchám..." „Tak jo...", povzdechl jsem si. Kookie se znovu zadíval někam do neznáma a já jsem se zhluboka nadechl. „Řekl mi, že jsi přestal chodit na terapie, ale že to musíme nějak vyřešit, protože tě jinak zavřou do ústavu, když to úřady zjistí! O každém sezení se vedou záznamy a jeho dcera je falšuje, aby se na to nepřišlo! Jenže to už prý nejde. Taky hrozí, že kvůli tobě oba přijdou o licenci!"

 Dal jsem mu prst na rty, protože chtěl něco říct, ale já to musím už konečně dopovědět a potom dám prostor taky jemu. „Nikdo ti nic nevyčítá!", řekl jsem rychle. „Ale tak to prostě je! Oba tě mají rádi a nechtějí ti dělat problémy, ale taky nechtějí riskovat svou profesi! Proto potřebují abys tam zítra přišel a pak spolu můžete vymyslet co dál. Potřebují s tebou mluvit, to je celé! Ty terapie potřebuješ, miláčku, a ty to moc dobře víš! Ale já zase vím, že ti nesvědčí ty skupinové... Jenže pan doktor slíbil, že se pokusí zařídit soukromé terapie přímo u něho, takže by nikdo nemohl nic říct, ale zároveň by jste si mohli povídat o čem by jsi chtěl, beze svědků, podle tvé nálady... Chápeš, miláčku? Neporušoval by jsi nařízení soudu a zároveň by jsi měl odborníka, který ti rozumí a chce ti pomoct. Co říkáš, Kookie? Půjdeš tam zítra a domluvíš se s ním jak to bude dál? Kookie? Nechceš aby si pro tebe přišli a zavřeli tě, že ne? Já bych se z toho asi zbláznil! Kookie...?!" Pustil jsem jeho ruce.

Kookie pořád mlčel a díval se před sebe. Doufal jsem, že přemýšlí o tom, co jsem mu řekl. Snad to bylo jasné a srozumitelné, i malé dítě by to mělo pochopit. Vím, že IQ Kookieho je nadprůměrné, ale jeho emoční stav byl víc jak vratký! Proto jsem si nebyl jistý, jestli si to v hlavě srovná tak jak má... „Takže se mě nechceš zbavit?", řekl potichu, že jsem ho skoro neslyšel. Rozuměl jsem mu dobře? „Co jsi říkal, miláčku?", zeptal jsem se pro jistotu. „Nejsi domluvený s panem Lee, že mě tam dostaneš, aby mě mohli zavřít?", zeptal se a popotáhl. „Vážně ne?" „Jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout?", vyjekl jsem upřímně zděšený. Proč mě Kookie podezírá z takových věcí? Copak jsem ho už někdy zradil? Píchlo mě u srdce lítostí. Já myslím na jeho dobro, miluju ho k zbláznění a on mě zatím podezírá z takových hrozných věcí, jako že se spolčuju za jeho zády s cílem se ho zbavit... Proč? Do očí mi taky vyhrkly slzy. Snesu skoro cokoli, i ten polibek s Ki jsem dokázal překousnout, ale jeho nedůvěra mi rve srdce, to se nedá jen tak překousnout! 

Já se asi vážně zblázním! „Takže... myslíš, že nebudu muset chodit na ty skupinovky?", zeptal se nesměle Kookie a vypadalo to, že ignoruje můj smutek. „Doufám, že ne...", vydechl jsem. Opravdu jsem doufal, že pan Lee dodrží slovo a taky, že mu jeho návrh úřady schválí. Jestli ne, bude to v pytli! Ale... vážně je Jung-Kookovi jedno jak se cítím? Utřel jsem si slzy a odvrátil jsem pohled. „Tak já tam zítra půjdu...", řekl Kookie potichu. „Hmmm..." Do očí se mi hrnuly nové slzy. Já nechci brečet! V duchu jsem si nadával za to jaký jsem slaboch. A Kookie je sobec! Sakra!

Chvíli jsme mlčeli a já jsem cítil na sobě jeho pohled. V tuhle chvíli jsem se na něj nechtěl dívat. On mi nevěří a je mu jedno, že mě to trápí! Zavřel jsem oči. Najednou jsem však ucítil jeho dlaně na své tváři. Chtěl jsem se na něj podívat, ale on mi to nedovolil, protože začal klást polibky na mé uslzené víčka. Lehké polibky, jako když motýl třepe křídly, kladl je něžně a zlehka na obě víčka a pak taky na čelo a nakonec na mé rty. Když přestal, chtěl jsem se na něj konečně podívat, ale on se přitiskl k mému krku. „Odpusť mi, prosím!", řekl mi u mého ucha a vzlykl. „Já jsem se ti nechtěl ublížit! Odpusť mi prosím! Já vím, že to vypadalo, že ti nevěřím, ale... já jsem... já..." Rozplakal se. „Já nevím... někdy se chovám jako blázen, nechtěl jsem..." Přitiskl jsem si ho k sobě a láskyplně ho pohladil po líci. „To je v pořádku, miláčku!", řekl jsem něžně a zabořil si nos do jeho voňavých vlasů. Ach, ta jeho něžná vůně mě nikdy neomrzí! Nechtěl jsem aby plakal, ale byl jsem rád, že si uvědomuje jak mi křivdil a že ho to mrzí. Kookie není sobec! Kookie je můj miláček, na něj se nedá dlouho zlobit! Nějakou dobu jsem ho potom tiskl v náručí a jen si užíval jeho blízkost. Tak moc ho miluju, rošťáka jednoho! Kookie ještě chvíli plakal, ale pak se zklidnil a jen se ke mně tulil. Já jsem ho hladil po zádech a sem tam jsem mu vlepil polibek do vlasů. „Miluju tě!", zašeptal Kookie do mého ucha. „Odpustíš mi, prosím?"

„Odpuštěno!", řekl jsem upřímně. „Ale jestli mi zase příště nebudeš věřit, asi ti naplácám!" Kookie se odtáhl a podíval se na mě. „Na holou?", zeptal se a utřel si slzy. Maličko se pousmál a celý rozkošně zrudl. „Na holou!", potvrdil jsem a on se začervenal ještě víc. Sklopil oči a zadíval se na své ruce, se kterými si nervózně hrál. „A nechceš...", vydechl. „Nechceš mi naplácat hned?" „Cože?", vykulil jsem oči. „Ty chceš dostat na holou?" Tohle by přece Kookie nikdy neřekl! Vážně??? „Zasloužím si to!", řekl a zněl v tu chvíli jako nějaké umíněné dítě. „Byl jsem příšerný!" „To jsi byl!", přikývl jsem. „Ale já jsem to nemyslel až tak doslova." „Aha...", pousmál se trochu křečovitě. Nemohl odtrhnout zrak od svých prstů. Začínal jsem být z něho nervózní, tak jsem ho raději znovu chytl za jeho ruce. Tentokrát jsem ale propletl své prsty s těmi jeho. Zděšeně jsem si přitom uvědomil, že jsem mu opravdu udělal modřiny na jeho křehkých zápěstích. „Ale...", řekl Kookie potichu a nesměle. „Já jsem to myslel doslova..." Ještě víc udiveně jsem se na něj podíval. „Je mi hrozně!", řekl jako by se to snažil vysvětlit. „Je mi strašně, že jsem ti tady udělal takovou scénu a že jsem tě podezíral z takových nesmyslů... Možná... možná bych se cítil líp, kdybys mě za to potrestal... já nevím..." „Miláčku!", řekl jsem vážně. „Já už jsem ti odpustil, nemusím tě za to bít!" 

„Ale... já tě jenom trápím!", protestoval Kookie. „Nemůžeš mi jen tak odpustit... teda, já jsem šťastný, že jsi mi to všechno už odpustil ale..." Na chvíli zmlkl a snažil se nejspíš utřídit své myšlenky. Zatím zněl dost zmateně a já jsem nevěděl co si z toho mám vybrat. Je šťastný, že jsem mu odpustil a nebo chce abych ho trestal? Nestačilo by mu třeba zakázat televizi? „Vážně jsem šťastný, že jsi mi odpustil!", řekl po chvíli ticha. „To líbání s Ki i tu mou hloupou nedůvěru..." Povzdechl si. „Já ti vážně věřím, nevím proč mě to napadlo! Ale... já sám sobě nedokážu tak jednoduše odpustit! Zvlášť, když jsem ti ublížil znovu... Nenapadá mě lepší trest... Možná je to úplná blbost, já nevím, ale... Nechceš to zkusit? Třeba to pomůže abych se cítil líp!" „Kookie...", zapochyboval jsem. „Neublíží ti to? Nevím jestli je to dobrý nápad..." „Víš co...", řekl Kookie rozechvěle. „taky nevím... Někdy mám praštěné nápady, ale..." Podíval se mi do očí a něžně se usmál. „Myslíš, že všechny mé nápady jsou až tak hrozné?" Mrkl na mě a mi došlo že naráží na náš první sex. To byl nápad k nezaplacení! NEJLEPŠÍ NA SVĚTĚ!!! Kdo ví, jak by to bylo, kdybychom spolu nespali... Já jsem byl takový zatracený srab a slepý ňouma! „Navíc...", dodal a maličko se pousmál. „Zítra půjdu za panem Lee... jestli mi to ublíží, tak mu to všechno požaluju!" „Všechno mu požaluješ?", zamračil jsem se naoko. „Všechno!", potvrdil a usmál se. „Naplácám ti už jen za to, že chceš o nás s někým mluvit!" „Ale on je můj psychiatr, Tae!" uraženě nafoukl své tvářičky, ale pak se znovu usmál, jen trochu rozpačitěji. „Takže mi naplácáš?" Znělo to jako výzva. „Vážně nevím...", pokrčil jsem rameny. Pořád se mi to nějak nepozdávalo...