82. Kapitola - party (4. část)

362 39 21
                                    


Tae-Hyung

Ujistil jsem se, že se miláček už uklidnil, že si povídá s klukama a má dostatečné množství koktejlu a potom jsem nenápadně vyšel z bytu. Nechtěl jsem aby si Kookie dělal o Min-Kiho starosti... Myslím, že střecha není přístupná, takže Ki mohl jít jedině ven. Možná že už ho Min-Ho a Tae-Min, kteří jeli spolu výtahem, našli. Nespěchal jsem. Loudal jsem se v klidu po schodech směrem dolů a když jsem byl v pátém patře, nahlédl jsem přes zábradlí. Ještě tolik schodů! Sice směrem dolů, ale ani tak se mi po nich nechtělo jít. Řekl jsem si, že na to kašlu. Když jsem se ale otáčel na cestu zpět, zdálo se mi, že jsem něco v mezipatře zahlédl... Že by to byl on? Naklonil jsem se jak nejvíc jsem mohl a strnul jsem úlekem. Byl to on, ale nestál nebo neseděl... ležel na zemi a zdálo se, že je v bezvědomí. Hrklo ve mně, tohle jsem přece nechtěl. Stalo se mu něco? Nespadl snad ze schodů?! Ten pitomec! Bral jsem schody po dvou a Min-Ki pořád ležel bez hnutí v mezipatře na zemi. Když jsem se přiblížil až skoro k němu, začal se probírat a zmateně se pokoušel posadit.

 Když jsem se přiblížil až skoro k němu, začal se probírat a zmateně se pokoušel posadit

Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.


Sklonil jsem se až k němu, celý udýchaný. „Jsi v pořádku?", vydechl jsem a podal mu ruku, abych mu pomohl vstát. „Bolí tě něco?" On ale ignoroval mou ruku a už v seďa se kousek odsunul. Opřel se o zeď a odmítal se mnou komunikovat. Odvrátil svou tvář od mého zkoumavého pohledu a zavřel oči. Chvíli jsem se na něj díval z výšky a hodnotil jeho stav. Žádnou krev jsem neviděl, takže snad si neublížil až tak moc. Snad je při smyslech... Ok, promluvit si můžeme i tady! S povzdechem jsem se posadil vedle něj a on se ode mě pokusil odtáhnout, ale už bohužel neměl kam. Zvednout se a utéct pryč ani nezkoušel. Nejspíš byl ještě otřesený z toho pádu... Nějak jsem nepochyboval o tom, že opravdu spadl, i když třeba ne...

Dobře... našel jsem ho a máme klid na rozhovor, ale jak začít? Min-Ki se tiskl na zeď a mírně se chvěl. Vypadal hrozně bledý. „Řekni mi, sakra...", spustil jsem na něj. „Spadl jsi ze schodů?" Neodpovídal a já už jsem začal ztrácet trpělivost. „Stalo se ti něco?" „Jestli se mi něco stalo?" Min-Ki konečně uznal za vhodné mi odpovědět, ale znělo to spíš jako otázka. No, alespoň že mluví... Až z něho budu tahat co cítí k mému miláčkovi, potřebuju verbální komunikaci! „Jo...", řekl jsem netrpělivě. „Jestli se ti něco stalo?" Neodpověděl, ale zase se na mě tak divně díval. Nejspíš se musel praštit do hlavy, protože působil dost zmateně, krom alkoholového oparu, který mu zastíral jeho jinak jiskřící pohled. Chtěl jsem říct něco, co by ho konečně přimělo mluvit, když v tom on udělal něco, co by mě ani ve snu nenapadlo, že udělá. Zlehka se naklonil a políbil mě na rty. Zůstal jsem zírat, neschopen pohybu a jen jsem vnímal jeho hebké polštářky. Po chviličce, kdy se zdálo, že se snad neodtrhne, jsem ho prudce odstrčil. „Zbláznil ses?", zeptal jsem se vztekle a utřel si rty rukou. „Praštil ses do hlavy? Co to děláš?" Jen se maličko pousmál. „Hmmm...", vydechl. „Byla to pecka... to teda jo...", řekl potichu a chytl se vzadu za hlavu. Bolestně sykl a já jsem zpozorněl. Že by měl otřes mozku a proto se chová tak divně?

Anděl a DémonKde žijí příběhy. Začni objevovat