Zajatci lži

Prolog

Vrchní generál Xavijské armády netrpělivě ťukal prsty o kovové opěradlo sedačky na níž se rozvalil. Stále z něj odkapávala voda a zaschlá sůl tvořila na několika místech jeho brnění šedavé mapy. V hlavě mu běželo tolik otázek, že sám nevěděl, kterou by se měl vlastně zabývat dřív. Jak se to mohlo stát? Jak je sakra možné, že nás tak rychle našli. Pochopil bych, kdyby nás odtamtud jen vyhnali, ale tohle byl opravdový a nefalšovaný útok. To prostě nemohla být jen shoda náhod. Tohle však není důležité. Hlavní je, co se stalo se Ziriel. Nechápu, jak je mohla zadržet. Kde se v ní vzalo tolik energie a proč to nevpustilo ani královské draky. Tohle prostě nedává smysl! Nadával generál v duchu. Pevně přitom sevřel ruku v pěst a jeho výraz se změnil z naštvaného na rozzuřený. Něco mi uniká a já nevim co! Sakra L'argasi, co jsi mi zatajil, ptal se sám sebe plavovlasý Xavij a snažil se alespoň okrajově uspořádat své zmatené myšlenky. Ty se stále točily kolem jeho bratra a té Zentii.

Jak je mohla zastavit. Pokud to doopravdy byla královna draků, tak jak jí mohla zabránit v tom, aby je napadla. Neměla by na to mít sílu. Co když to není tak jak to vypadá? Je možné, že jsme se všichni mýlili? Co když už je dcera královské rodiny dávno v našich rukou? To by dávalo smysl, ale proč by nás poslouchala? Nemusí ani jako Zentii, natož jako princezna. Vlastně královna, když není nikdo jiný na svobodě. Ale ne, to není možné. Sice jí nemám rád, ale nedá se mluvit o nenávisti. Navíc, přiznejme si, je hezká a nějaký ten flirt by nebyl na škodu, uchechtl se Xavij nad svými myšlenkami. V očích mu divoce zajiskřilo. Ovšem jeho mysl ho hned vtáhla do další vlny úvah.

Když alespoň na malou chvíli připustím, že by to byla pravda, je možné že to můj bratr věděl? To proto jí chtěl jen pro sebe? Chtěl získat trůn tak, že zvládne zkrotit jejich nástupkyni? Kdyby se mu to podařilo, bylo by po boji, ale vládl by on. Ne to nedovolím. Moc změkl. Musím ho zastavit než bude pozdě a to jakýmikoli prostředky, napadlo Ge'else. Ne mlč! Teď je mnohem důležitější, aby to přežil, okřikl se vrchní generál a zahleděl se ven z okna lodi, která je nesla zpět k jejich koloniálnímu plavidlu.

Hvězdy venku vesele poblikávaly a vypadaly jako kdykoli jindy. Temnota, která obklopovala vesmír kolem nich mu už za ta léta nepřišla tak děsivá. Dřív by řekl, že je uklidňující, ale dnes viselo něco ve vzduchu. Něco dusivého a svazujícího. To ticho. Nikdo z jeho spolubojovníků ani nepípl. Dokonce k němu nikdo z nich ani nevzhlél. Všichni se báli jeho reakce. Znali svého vůdce. Tahle jeho nálada byla velmi nebezpečná. Báli se. Každý do jednoho.

"Co se na mě tak koukáte," zavrčel na ně Ge'els. Vražedně si změřil každého z nich.

Nikdo ani nedutal.

"Tak bude to!" zařval plavovlasý elf a prudce se zvedl ze svého místa.

"Pane, nikdo z nás vás nechtěl urazit, ale všem nám leží na srdci  ta samá otázka," promluvil Mor'greth a povzbudivě stiskl rameno Lau'rethovi, který seděl vedle něj a nepřítomně zíral před sebe.

"Tak mluv," prskl Ge'els.

"Myslíte, že to přežili? Ona sice skočila za ním, ale co zmůže jedna Zenti. Sice je to jeho učednice, ale to nic neznamená. Nemohli se odtantud dostat," nadhodil a záhy uhnul pohledem.

"To nikdo z nás nemůže vědět. Musíme věřit, že to dokázali. A teď mě laskavě nechte napokoji," odsekl generál a opět obrátil svou pozornost k hlubinám vesmíru.

"Ale pane..." zkusil to někdo další, ovšem nedostalo se mu odezvy. Všichni se snažili ale nikdo z nich nedokázal chování bratrů pochopit. Byli utopeni ve svých myšlenkách a ačkoli si to ani jeden z nich neuvědomoval, oba dva přemýšleli nad tím samým.

"Už budeme přistávat," ohlásil Xavij, ktery seděl u řízení lodi. Velká změť tlačítek a různých obrazovek by nezasvěcené osobě dávala pramalý smysl. Pilot si s tím ovšem nedělal těžkou hlavu. Vypadal jako by to bylo úplně normální.

Najednou se celou místností rozezněl tupý náraz. Loď se otřásla a vrchní velitel xavijské armády s překvapením zjistil, že jsou už v cíli.

Rychle vyrazil ze svého místa a vyběhl z lodi. Co nejrychleji běžel ke svému pokoji, který se nacházel nedaleko od trůního sálu. Hned jak vběhl dovnitř, začal ze sebe strhávat mokré a na několika místech poškrábané brnění. Urychleně se sebe shodil šupinatou kombinézu a nedbale zalovil ve skříni. Popadl to první, co mu přislo pod ruku. Ono to vlastně bylo jedno, jelikož veškeré jeho oblečení bylo laděno do černé a stříbrné barvy. Během několika vteřin byl již oblečený. Jeho černá tunika se stříbrnými znaky po stranách  za ním jen vlála, jak rychle vylétl z místnosti.

Musím rychle za nimi. Co když se bráchovi něco stalo, strachoval se. Sice byli de facto soupeři, ale to nic neměnilo na tom, že ho měl rád. I když to moc často nedával najevo.

Jeho rychlé kroky ho nesly k nemocnici, kde pracoval další jeho sourozenec. Bál se. Už z dálky zaznamenal ten rozruch, který kolem panoval. Energie se tam nestále vlnila a v elfových očích se objevil neklid. Bál se vejít do ordinace a toho, co tam najde. Děsil se smrti.