Zajatci lži

Kapitola XLVI

Ahoj, tak dneska vydávám tak nějak, dřív než obvykle (ne o půlnoci). Znám se, zase bych na to zapomněla. No tak snad si to užijete :)

Jsi nepoučitelná, odfrkl si plazův hlas a něco si pro sebe nespokojeně mumlal v jazyce, kterému nerozuměla.

Ray se jen tak bezcílně toulala chodbami. Sice měla původně namířeno do jídelny, ale když si uvědomila, kolik by tam bylo zvědavých očí, raději si to zase rozmyslela. A tak se místo toho  raději jen tak procházela chodbami a zkoumala zdejší prostředí. Sama ani nevěděla, čím to je, ale tato skrýš na ní působila mnohem příjemnějším dojmem, než Xavijská loď. Na L'satovu velkou základnu to tu sice nemělo, ale i tak to bylo svým způsobem povznášející. Živé sklo, které se plynule spojovalo s kovem, propouštělo tlumené světlo z okolních laboratoří, tréninkových hal nebo společenských místností. Tu a tam se chodbou rozlehl tichý hovor či tlumený smích. Prostě to tady dýchalo životem a to mělo své neopakovatelné kouzlo. Přesto si Ray'lith byla dobře vědoma toho, že se zde velmi často střídá osazenstvo. Přeci jen se jednalo o přestupní stanci mezi trvalými základnami. Elfové zde trávili nanejvýše pár měsíců a poté se přesouvali do svých nových domovů. A právě to bylo to, co Ray tak fascinovalo. Místo na němž se právě nacházela zachránilo již tolik životů před zajetím, spojilo nespočet rodin a zdejší obyvatelé zabránili tolika zatčením. Bylo to až neuvěřitelné.

Připadá mi, jako by i tahle skála, do níž je náš úkryt vytesán, měla svou vlastní sílu. Jako by nám vědomě pomáhala a chránila nás před zraky Xavijů. Vím, že je to nemožné, ale přijdu si tu doma. Mám pocit, že jsem tu někdy musela být, pomyslela si dívka a na rtech jí pohrával šťastný úsměv.

Tvoji rodiče sem velmi často jezdili, informoval jí hlas v její hlavě a dívka polekaně nadskočila. Opatrně se rozhlédla, ale nikoho kolem nespatřila.

Adrasieli? Jsi to ty? zeptala se opatrně a soustředila se na ten hlas.

No jasně, koho jiného bys asi ve své hlavě čekala, zasmál se drak a Ray přímo viděla, jak se pobaveně šklebí. Když zavřela oči, představila si pobavené jiskřičky v jeho nebeských očích tak živě, jako by stál přímo před ní.

Mě už v hlavě mluví tolik hlasů, že si nikdy nemohu být ničím jistá, ale neboj se. Jen tě škádlím. Tebe bych poznala kdykoli, snažila se ho uklidnit elfka a pomalu se blížila k místnosti s teleporty.

Tak proč se mě teda ptáš? zeptal se uraženě, ale Ray'lith bylo jasné, že jí jen popichuje.

Jenom jsi mě vylekal. Nějak jsem nečekala, že tu na mě bude někdo mluvit. Už asi začínám být paranoidní, povzdechla si dívka v duchu.

To docela chápu. Když vezmeme v úvahu události posledních dnů, ani se ti nemohu divit, souhlasil drak a ona v jeho hlase zaslechla starostlivý podtón. Myslím si, že by sis měla jít co nejdřív lehnout. Cítím z tebe velkou únavu. Nerad bych, aby ses mi někde zhroutila, pronesl starostlivě.

Neboj se, mám to v plánu, jen jsem si chtěla trochu provětrat hlavu. Nechce se mi lézt někam, kde bude hodně Zentijů. Vím, že tě to asi nepřekvapí, ale nechci stále dokola poslouchat, jak si o mě někdo za mými zády šeptá. Někdy si dokonce přeji, abych byla jen řadová Zenti, zesmutněla mladá elfka.

Ale i tak mám ten dojem, že bys měla jít na kutě. Pokud bys chtěla, můžeme se sejít v našem hnízdě, navrhl a dívka se trochu zarazila.

Pod pojmem hnízdo si mám představit tu velkou kovovou místnost? nadhodila nejistě.
Najednou jí na mysl vytanuly vzpomínky na poslední setkání s otcem. Při té představě se jen musela kysele ušklíbnout. Někdy prostě nemohla pochopit tu paličatost, s níž zastával svoje absolutně scestné názory.