Zajatci lži

Kapitola XIV

Když světlo pohaslo, jediné, co zahlédl, bylo několik Zentijů s meči v rukou a tělo raylithina bratra, které se bezvládně kácelo k zemi. Nemohl tomu uvěřit. Prostě to nechápal. Skoro všichni jejich vězni byli pryč.

"To není možné," zavrčel a naštvaně zabodával oči do každého z nepřátelských vojáků.

"Myslel sis, že jsme bezbranní," zasmál se král. "Ale jak vidíš, to ses šeredně zmýlil. Naše síla za ty roky ve vězení narůstala, až nyní
dosáhla maximální vše. Kumulovala se a my se stávali mnohem mocnější, než kdy dřív. No chlapci, já se s vámi prozatím loučím a doufám, že vám Dot'rath matinku moc nepocuchal," poznamenal nakonec těsně před tím, než se všemi svými vojáky zmizel.

Než mohl L'argas cokoli říct, ozvalo se za nastoupenými vojáky rychlé pípání. "To ne," zanadával a ihned použil své schopnosti. Propletl se davem a během okamžiku stál před vchodem do věznice. Mohl však už jen sledovat své muže, za nimiž se právě uzavíraly nouzové přepážky. Průhledné silové pole, které velmi připomínalo strukturu cel, jim nyní zabraňovalo odejít. Zbytek jeho vojáků, který jim šel naproti z druhé strany, tak byl z části odříznutý. Z celé jeho skupiny zůstal jen nepatrný zlomek.

"Zařiď, aby se co nejrychleji dostali zase ven," požádal svého přítele, který stál hned u vchodu a naléhavě na něj hleděl. Si'lieth přikývl a okamžitě začal vydávat rozkazy.

Já teď musím rychle pryč, pobídl se. Sice  královnu nemám rád, ale kdyby jí nějak ublížili, nastaly by nepokoje a to nemohu dovolit. A taky je to, bohužel, má matka, dodal, ale vzápětí se musel okřiknout. Nejsem přece žádný sentimentální hlupák, pomyslel si a zatřásl hlavou. Rychle se dal do běhu a cestou se uchýlil k využívání svých schopností. Během krátké chvilky již stál před trůním sálem. Přes masivní kovové dveře neslyšel ani slovo. Dolehlo na něj jakési tíživé ticho. Bylo to deprimující. Zdálo se mu, že i on sám v hloubi duše tušil, že blížící se události diametrálně změní tento svět. Svět jehož byl tak dlouhou dobu součástí a který, ač si to nikdy nepřiznal, nade vše miloval.

Už natahoval ruku, aby se dotkl otevíracího mechanismu a připravoval se na aktivaci své energie, když v tom ho zastavil známý hlas: "Počkej na mě, jdu s tebou," zavolal na něj udýchaný Lau'reth, který se k němu hnal dlouhou chodbou.

Lasee svěsil paže podél těla a vyčítavě se na něj zadíval. "Kde jsi byl tak dlouho?" uhodil na něj.

"No víš...," zasekl se a lezlo z něj hodně pomalu. Dokonce i chlupatá deka by byla oproti němu rychlá jak olympijský sprinter. "Já jsem byl..," opět sklopil pohled a nedostal ze sebe ani slovo.

"No? Já čekám," zavrčel netrpělivě a zamračeně na něj pohlížel.

"S Mor'grethem," špitl a zahanbeně přešlápl z nohy na nohu.

"S Mor..., L'aurethe, já tě asi přetrhnu. Ty sis kvůli vaší, ehm, chvilce vypnul komunikátor! Když je vyhlášena pohotovost! No to si ze mě snad děláš srandu!" vydechl naštvaně.

"Hele, tak laskavě brzdi. Já se taky nešťourám v tom, co děláš s Ray.
A že mi to není ani trochu příjemné. Vždyť je to ještě dítě L'argasi. Ale to je teď jedno. Raději mi vysvětli, co se to tu sakra děje. Vůbec mi nefungují obvody v brnění. Musel mi to asi někdo hacknout," pěnil mladší a uraženě na svého bratra hleděl.

"Napadli nás. Zentijové utekli a my teď musíme za matkou dovnitř. Mám špatný pocit," řekl a ihned uvedl své Sio do pohybu. Brána se neslyšně otevřela a jemu se naskytl hrozný pohled. Mnoho xavijských vojáků leželo bezvládně kolem trůnu. Neměli žádná viditelná zranění a když se na ně generál pořádně zaměřil, zjistil, že jsou jenom v bezvědomí. Jeden z nich sice dostal hodně velkou ránu do hlavy a nebyl na tom zrovna nejlépe, ale zatím stále žil. Nedaleko od trůnu modře zářila jakási podivná kopule. Byla tvořena světelnou, místy namodralou energií. Až nyní si L'argas všiml, že je uvnitř uzavřena jeho matka a její vyděšený pohled se upírá na neznámou ženu s ohnivě červenými vlasy. Když se na ni L'argas pořádně podíval a všiml si, že se vznáší obstojný kus nad podlahou, zalapal překvapeně po dechu. To přece není možné. Telekineze je sice úžasná schopnost, ale nikdy jí nedokážeme použít sami na sebe. To samozřejmě ví i malé dítě. Tohle prostě nejde, napadalo ho, ale přesně v tu chvíli si to uvědomil. To brnění, které měla na sobě mu bylo až děsivě povědomé. Dokonce i hůl, kterou měla v ruce již poznával a jeho tělem projel osten hrůzy. Tak to je konec, probleskla mu hlavou jedna beznadějná myšlenka. Pokud se Zentijové opět dostali ke svému Drápu, jsme nahraní. Dokonce tu ani nemáme ten svůj a tím pádem se jim nemůžeme nijak bránit. Co jen budeme dělat? pomyslel si zoufale. Ale ne! Na co to zase myslíš ty blázne! Jestli je to Ray, nikdy by nikomu z nás neublížila. Nestojí o žádný konflikt. Chce všechno vyřešit v klidu a ne vzájemné rozpory ještě prohlubovat.