Zajatci lži

Kapitola XCI

Cítil naději, protože nyní mohl pomoci těm, které se zavázal chránit. A s nadějí přicházela i víra v lepší budoucnost a porozumění.

„A jsme tady," pronesl Az'riel a podíval se na L'argase. Xavij byl v obličeji trochu pobledlý, jelikož se mu v hlavě vynořily všechny vzpomínky týkající se tohoto místa. A že jich bylo dost. Bývalý generál však rychle zatřásl hlavou a překonal svou chvilkovou slabost. Neměl v povaze dávat najevo strach nebo nepohodlí. Tak to bylo a vždy bude.

„Netvař se tak nadšeně Xaviji," uchechtl se jeden z nejvýznamnějších vojáků zentijské armády. „Tvoji druzi ti musí důvěřovat a když se budeš tvářit jako kdyby tě táhli na popravu, tak za tebou nepůjdou," smál se Azri a na tváři se mu při tom objevil pobavený škleb.

„Tak děkuju za radu, na to bych sám nepřišel," zakroutil černovlasý očima a bez dalších průtahů vešel do rozlehlé věznice. Uvnitř se to již hemžilo mladými Zentiji, kteří teprve před nedávnem prošli přeměnou a zatím nezvládali bojový výcvik nebo dobrovolníky, kteří se ve svém krátkém volnu rozhodli pomoci. Jak Ray věděla, mnoho z nich mělo mezi Xaviji vzdálené příbuzné. Vlastně, když se nad tím zamyslela, nikdy neviděla, že by tu kdokoli ze zajatých bojovníků, vyjma Laseeho, nějak trpěl. Ano, nebyl to hotel s dechberoucím výhledem, ale o vězně se tu starali dobře. Mnozí ze strážných si o nich sice nemysleli nic dobrého, ale zároveň se nechovali krutě. Nebyl totiž důvod. Potřebovali sice informace, ale ty jim nikdo z níže postavených vojáků nemohl poskytnout.

Ray'lith si to spolu se svým druhem namířila přímo do největšího hloučku Zentijů, který postával přímo uprostřed centrální chodby.

Všichni Xavijové se shromáždili u vchodů do svých cel a zvědavě to neobvyklé hemžení pozorovali. Někteří z nich tu byli zavření už skoro jedenáct let a proto si zvykli na určitou rutinu. Tohle pro ně byla novinka a vítané rozptýlení v poměrně jednotvárném plynutí času. Jejich pohledy se však ihned upřely na tem ou postavu muže, který sem přicházel. Po jeho bohu kráčela mladá Návi a povzbudivě mu tiskla rameno. Na jejích rtech pohrával milující úsměv. Všichni ihned poznali, že se jedná o spřízněné duše. Ovšem nikdo to nechápal. „Jak se to stalo?" ptali se sami sebe.

Samozřejmě ho všichni ihned poznali. Jejich princ přišel v doprovodu zentijských vojáků, neměl pouta a dokonce to vypadalo, že ho zde všichni nějakým podivným způsobem respektují. Když se však jejich zrak obrátil k elfce, která mu stála po boku, nestačili se divit. Sice byli oba v civilním oblečení, ale podle znaků na její tunice si rychle domysleli, kdo že to jednoho z jejich vůdců doprovází. A jejich údiv se ještě prohloubil, když jejich pán promluvil.

„Věnujte mi prosím na chvíli pozornost," zahřměl jeho hlas a všichni rázem utichli. Nikdo ani nedutal a veškerá pozornost se obrátila ke Xavijskému princi.
,,Mnozí z vás se asi ptají, co se to děje. Jak je možné že tu stojím, a nikdo se na mě nevrhá se zbraní v ruce," zkonstatoval Lasee a udělal pár kroků vpřed. Chtěl, aby na něj viděl i ten nejposlednější z posledních. Rozpřáhl ruce ve všeobjímajícím gestu a rozhlédl s kolem sebe. „Dnes konečně, po tak dlouhé době nadchází čas, kdy zase jako svobodní vyjdete ze svých cel. Naši vládci se usnesli, že další boje už nejsou nutné. Již během několika následujících dní zasedneme k jednacímu stolu a pokud budeme úspěšní, již se nebudeme muset skrývat. Ovšem, podmínkou pro hladký průběh jednání je propuštění veškerých vězňů. Obě strany s tímto návrhem souhlasily. K tomu ale potřebujeme veškerou vaši spolupráci. Můj král již zaslal seznam zajatých bojovníků a Zentijové již stihli ztotožnit vaše identity. Nyní se musejí jen ujistit, že nikdo nechybí. Nechceme přeci, aby došlo k nějakému nedorozumění. Nyní vás prosím, abyste se všichni řídili jejich pokyny. Nemusíte se bát, nic se vám nestane," ujistil své poddané bývalý generál Xavijské armády a zkoumavě se zahleděl na muže, který stál po jeho levici. „Předpokládám, že tady Az'riel vám k tomu řekne víc," pronesl a pokynul směrem k jejich doprovodu.