Zajatci lži

Kapitola XI

"No, to je asi pro dnešek vše. Je mi líto, že se musíme tak rychle loučit, ale snad to už nebude na dlouho. Si lómie," pokynul jim a s tím se celý sen rozplynul.

"Ray," zašeptal dívce někdo tiše do ucha. Dech toho neznámého jí polechtal na odhaleném krku a ona se jen nespokojeně zavrtěla. "Ale no tak, lásko, musíme vstávat," zašeptal znovu ten hlas a elfka se definitivně vrátila zpět z říše snů. Její oči se pomalu otevřely. Pozvolna si přivykala na přítmí, které v místnosti panovalo. Až po chvilce váhání se otočila na svého milého. L'argas tam ležel, podpíral si hlavu dlaní a starostlivě si jí přitom prohlížel.

"Co se na mě tak koukáš?" nechápala Zenti a tázavě nadzvedla obočí.

"Ray, přiznej si už konečně, že v tobě dokážu číst jako v otevřené knize. Znám tě skoro tak dobře, jako sám sebe a teď je mi naprosto jasné, že ti po setkání s tvým otcem není úplně lehko na duši," zkonstatoval a podíval se na svou učednici.

"Víš moc dobře, jak jsem doufala, že mi jednou projeví trochu víc důvěry. No, ale není se čemu divit," povzdechla si dívka a hned na to navázala. "Myslíš, že to poznal? Myslím, to o nás dvou," zakoktala a tváře jí trochu zmodraly.

"Nevím, ale i kdyby, tak co na tom záleží. Teď už to stejně vědí skoro všichni z naší královské rodiny, tak by to prostě věděli i v té tvojí" řekl a trochu se pousmál.

"Mám z toho obavy L'argasi. Něco, jako by mi říkalo, že se to zítra dost pokazí," povzdechla si dívka.

"Takhle se cítí před bitvou každý. Já vím, že se to k nám možná nedostane, ale i tak musíme blíž k bojové linii. Jen tak dokážeme uchránit obě strany od zbytečného prolévání krve a mrhání životy," uklidňoval jí generál a zároveň se jí snažil nějak motivovat.

"To je mi jasné, ale i tak mám nějak mizerný pocit. Už trvá delší dobu, ale dnes ještě zesílil. Stále mi leží v hlavě a já ho nedokážu vyhnat. Je to jako prokletí," povzdechla si.

"Však já vím. Znám ten pocit, protože takhle se cítí každý s naší krví, na jehož bedrech někdy ležela taková velká zodpovědnost," zamyslel se.

"Nechce se mi odtud" zamumlala dívka. "Nechce se mi k ní. Schválně mě provokuje," postěžovala si dívka.

"Musíš to nějak přežít. Věř mi, už tam nebude dřepět dlouho. Pokud se útěk vězňů vydaří, během několika dnů je koruna moje a nic už nám nebude stát v cestě," zašklebil se L'argas a věnoval své dívce nadšený pohled.

"To doufám, protože jestli budu muset být v její přítomnosti jen o chvilku déle, než je nezbytně nutné, asi mě to zabije," mračila se elfka.

"Neboj, ty to zvládneš. Věřím ti. Náš plán je dobrý a doufejme, že i tvoji lidé zvolili dobrou strategii," vydechl L'argas a vstal z postele. Ona ho hned následovala a oba se začali v tichosti převlékat. Ray si na sebe vzala přiléhavou kombinézu ušitou z látky, která vypadala jako by byla vyrobená z dračích šupin a posadila se ke stolu, kde už byla připravená snídaně.
Ray jen kroutila hlavou a žasla nad dokonalostí Xavijské technologie. Nikdo by neřekl, že pár malých, lehko přehlédnutelných, kovových kroužků, umístěných v desce stolu, může představovat místní teleporty, které jídlo dopraví během okamžiku až k nim. Bělovláska chvíli počkala na svého přítele, který se k ní záhy připojil a oba se pustili do jídla.

"Hlavně na sebe dávej pozor. Nebezpečí dnes visí ve vzduchu a já nechci, aby se ti něco stalo. Slib mi prosím, že se alespoň pokusíš být co nejopatrnější. A Ray, pamatuj, že někdy je lepší myslet trochu víc na sebe, než na ostatní," požádal jí a jeho oči najednou vypadaly, jako by otevřely bránu do jeho duše. Byla v nich starost, obavy, strach o ní, ale zároveň tam zahlédla i víru v lepší budoucnost a pak taky, někde úplně vzadu, touhu po moci. Byla tam sice vždycky, ale dřív byla ukrytá někde hluboko pod povrchem, kam Ray neviděla. Věděla, že uvnitř její spřízněné duše se skrývá nebezpečná šelma a jak rozporuplná může i ona být.