Becherovka, cukrovka a ty [ZENAM]

I. Procitnutí

Probudil jsem se někdy kolem sedmé ráno a nebudu vám lhát. Hlava mě bolela jak prase. Výpary včerejší Becherovky se stále nesly vzduchem a pouze mě utvrzovaly v rozhodnutí, že dneska ani nemá cenu vstávat. Nechal jsem si od Ivanky donést snídani až do postele. Tak jak to mám rád - hezky česky míchaná vajíčka a rohlík s kosteleckým salámkem, to všechno v okouzlující kombinaci s hrnkem lahodného kakaa.

Crnk, crnk!

Z mého gurmánského zážitku mě vyrušilo vyzvánění kvalitního mobilního telefonu, který mi darovali přátelé. Jmenuje se Aligátor. Vrrrr~

„Miloši... Máme problém," ozval se z telefonu otravný Ovčáčkův hlas.

„Tak ho vyřeš, ne? Od čeho jsi můj mluvčí?"

„Musíme ti založit Twitter."

„Twi- co??? S těmahle západníma chujovinama na mě nelez."

„Kdo dnes nemá účet na Twitteru, ten je politická mrtvola."

„Já jsem legenda a legendy neumíraj. Dokonce i bez Twídru."

„Miloši. Potřebujeme další místo, kde můžeš šířit své geniální názory a ovlivňovat občany. Takže hele, já už tě tam registruju, ok?"

„Okno."

„Ano, správně. Otevři si okno prohlížeče a vyhledej si T. W. I. T. T. E. R. Pak klikni na takový to něco v pravém horním rohu a přihlaš se. Uživatelské jméno je @milosekzemosek a heslo ABCDE123."

„Tak dik..."

„Jojo, ale užívej ho s mírou."

„Ne, Topolánka sem fakt volat nebudu."

....

Postupoval jsem přesně podle instrukcí a za necelých deset minut se mi podařilo na ten zlotřilý Twídr přihlásit. Šílenost, to vám povím. Písmenka se na mě hrnula ze všech stran a já nevěděl, na co kliknout dřív. Nějak, ani nevím jak, se mi podařilo dostat se do sféry populárních příspěvků. Nechtělo se mi ale čekat, než prohlížeč texty přeloží ze všech těch mimozemských jazyků do nečeho srozumitelného, a tak jsem jen sjížděl dolů a hledal něco, co by mě dokázalo zaujmout.

Dnes už vím, že to anděl strážný vedl můj prst a naváděl mě v pátrání pokračovat. Nenechal jsem se odradit nedostatkem jídla ani alkoholických nápojů a pohrabával se kupou příspěvků, které mě vůbec, ale vůbec nezajímaly. A to všechno za jediným cílem, který mi osud tou dobou ještě stále zatajoval.

Motala se mi hlava, pálily mě oči a už jsem to chtěl vzdát. Ale pak najednou... Bum! Narazil jsem na stránku nějakých čínských holek. Teda aspoň tak mi to na první rozmazaný pohled připadalo. Rozhodně ale stály za pohled druhý. I třetí. I čtvrtý. I pátý... Dokonce mi stály i za to, abych si nasadil brýle.

„No do prdele!" zvolal jsem v úleku, jakmile jsem zjistil, že už asi půl hodiny slintám nad něčím, z čeho se vyklubala chlapecká kapela, a počítač jsem v návalu zoufalství odhodil až na druhou stranu místnosti. Tenhle moment obrátil můj život o 180 stupňů a já věděl, že už nic nebude jako dřív.