Becherovka, cukrovka a ty [ZENAM]

VI. Krematorium

„Nejde to.”

„Jak to do prdele myslíš, že to nejde? Když máš tolik prachů co já, všechno jde,” řval jsem cestou z letiště  do telefonu na neschopného Ovčáčka.

„Hele, už na to s klukama koukáme několik hodin... Oni prostě do Česka nejezdí.”

„Sakra ovce, kvůli mně by snad mohli.”

„Nemohli. Mají na den přesně stanovený program a v tom našem zapadákově se rozhodně zdržovat nebudou.”

„Dobře... Otáčím to a letím do Koreje, nazdar.” Najednou mi kdosi zezadu obtočil ruku kolem krku a druhou mi zakryl pusu, abych nemohl mluvit. A to mě hrozně naštvalo, jelikož jsem se těšil, jak si zanadávám...

„Tak na to ani nemysli,” šeptal hluboký hlas toho bídného parchanta, „Milošek hezky zůstane doma a oslaví s národem Velikonoce, jinak ho naše sekta Růžových slonů uvrhne do věčné temnoty.”

Růžoví sloni??? To ne! Kurva! Proč zrovna já? Za co??! Mami, pomóc...!

Zmítalo mnou zoufalství. Kopal jsem kolem sebe a skučel tak hlasitě, jak to jen šlo, abych upoutal pozornost řidiče. No tak mi sakra pomoz, kůže líná! Radoval jsem se, že se mi to povedlo. Dokázal jsem to. Osvobození se blížilo. Řidič, můj vysněný zachránce zastavil u rybníka a otočil se na nás. V ten moment se mi málem zastavilo srdce. Řidič měl na sobě... m-masku.... masku růžového slona.

Nikomu se nedá věřit.

Netušil jsem, do jakého maléru jsem se dostal, ale už bylo na čase skončit to. Nebyl bych Milošek, kdybych si vždy a všude nedokázal poradit. Nezbedně jsem se ušklíbl a důkladně olízl ruku, která se mi tak pevně tiskla na rty. Její majitel okamžitě vylekaně ucukl a ruku začal v záchvatu paniky otírat o sedačku. „Počkej, vyndám ti vlhčený ubrousky,” uklidnil ho řidič a začal pátrat pod palubní deskou. A to byla má chvíle.

Otevřel jsem dveře a tak hbitě, jak jsem jen mohl, 'vyskočil' z vozidla. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Ne, takhle jim rozhodně neuteču. Nemám šanci. Do pár vteřin mě zase doženou. Ale... Co není v nohách, to musí být v hlavě! No ano! A jelikož já jsem chytrý klučina, řešení se zrodilo hned. Zapřel jsem se o auto. Raz, dva, tři. Celou svojí vahou jsem se na něj navalil. V námaze jsem zatínal zuby a cítil, jak mi horký pot stéká po čele. Ještě kousek... a... Bum! Vůz se přehoupl přes sráz a celý zahučel do hlubokého rybníka. Připadal jsem si jako hrdina. Žilami mi proudila až smrtelná dávka hrdosti. Jednou o mně natočí film, to se vsaďte.

Jelikož jsem nestačil típnout hovor a Aligátor je telefonem odolným, neústupným a nekompromisním, slyšel Ovčáček na druhém konci linky každé slovo těch růžových čurá-...slonů. Okamžitě mé ohrožené maličkosti vyslal na pomoc obrněný transportér, který mě nakonec pohodlně dopravil na hrad.

Hned u brány se na mě navalila skupinka novinářů a jeden přes druhého vykřikovali své otravné dotazy. „Skutečně jste se setkal s růžovými slony?” „Jak se vám podařilo uniknout?” „Nejste teď jedním z nich?” „Bude věnováno více pozornosti sloní prevenci?”

„Jak to vy krysy novinářský děláte, že vždycky všechno víte?” odpověděl jsem na otázky otázkou a pobaveně pokračoval ve své cestě. Když v ten moment... Byl jsem osvícen. Zrodila se geniální myšlenka. Za ruku jsem chytl reportérku, která mě bombardovala zdaleka největším množstvím dotazů a pokynul jí, aby mě následovala. „Na všechno vám odpovím, když mi dokážete poradit.” Nejistě přikývla a v naprostém odevzdání svému rizikovému povolání se mnou odešla do hradu.

...

„A to by opravdu šlo?”

„Podle všeho ano.”

„Ó můj bóžé! Já vážně uvidím Namjoona! Jo, jo, jo, jo!!!”