Becherovka, cukrovka a ty [ZENAM]

VII. Fénix

Probudil jsem se do krásného dne nové naděje. V žilách mi kolovalo více optimismu než alkoholu. Sám jsem nemohl uvěřit, že se má nejtajnější přání brzy stanou realitou. Doslova nic mi nemohlo zkazit den... Včetně demonstrujících uřvaných davů pod hradem. V tom chaotickém shluku hlasitých volání jsem ani nedokázal rozlišit jednotlivá slova, natož porozumět, čeho si všichni ti holomci žádali. Z nich očividně největší pitomec mi najednou do okna hodil vařený brambor. Roztříštilo se na stovky drobných ostrých kousků, které dopadly na můj luxusní rudý koberec. „To je atentát na prezidenta!” vykřikl jsem znechuceně.

„Ne. Tohle je atentát na prezidenta,” zašeptal najednou kdosi za mými zády. Přes hlavu mi přehodil papírovou tašku a proti mé vůli mě začal táhnout pryč z pohodlí mého vytopeného pokojíčku. Hajzl jeden.

„Jestli jste to zase vy, vy homo sloni, co si hrajete na lepšolidi, tak za tohle zaplatíte krví svých matek!” řval jsem směle na znamení svého hrdinného odporu. Ten jsem však v úžasu utnul, jakmile mi byl pytel sejmut a já konečně spatřil temné prostory zatuchlého sklepa. U malých stolků a se sklenicemi červeného vína tam seděly desítky lidí z řad poslanců, senátorů a ministrů. No nebudu vám lhát, ne všechny z nich jsem znal... Ale co na tom sejde, když nejdůležitější jsem stejně já?

Jejich očividné rozhořčení bylo utvrzeno, když mě jeden přes druhého začali zavalovat dotazy. „Miloši, za to můžeš ty, že jo?”

„Ano, ale vlastně ne...”

„To jako myslíš jak?”

„No sám bych toho moc nesvedl. Ale majster Babiš a všichni vaši kolegové, co mu dělají poskoka, mi projevili podporu. A chtěl za to jen drobnost... Moji drahou dcerku Kačenku do svého harému.”

„Jsi zrůda.”

„Nikoliv. Mé záměry jsou čisté.”

„Ale to je nám totálně u prdele. Chceme vědět, co se stalo a uvést věci do původního stavu.”

„Takhle se vám to snad nelíbí?”

„Ne, nelíbí!” ohradil se okamžitě ministr kultury. „Není normální z ničeho nic slyšet v rádiu jen Číňany, v novinách vidět to jejich divný písmo, v televizi mít zase jen a jen Asiaty. Nehledě na to, že v supermarketu po mně za rohlík chtěli nějaký wony a z mé oblíbené hospody se stala prodejna kosmetiky.”

„Hmmm...” Souhlasně jsem přikyvoval. Byl jsem na své dílo tak hrdý.

„Co jsi to s Českou republikou udělal???”

„Žádné Česko už neexistuje,” odvětil jsem klidným hlasem s širokým úsměvem, který svědčil o mé neobvyklé spokojenosti, „Vítejte ve Středoevropské korejské republice.”

Pak už jsem jen viděl, jak se na mě všichni sesypali jako hladové kobylky. Pěkně nevychované kobylky. Jako kdyby to mělo něčemu pomoct, začali mnou třást, fackovat mě, tahat za uši a dokonce mi natrhli sako. „Jak??!”

„No jak... Jižní Koreji jsem za symbolických pět korun naše území prodal,” pravil jsem se zbytkem sil, který při mně po všech těch nehezkých útocích zůstal.

„A-ale... Proč bys něco tak pitomýho dělal?!” křičela nechápavě jedna hysterická paní. Zhluboka jsem se nadechl. Navzdory svazující bolesti se mi podařilo vytáhnout z kapsy malý plakátek, na němž stála slova spásy : 'BTS tour po celé Koreji'.

„Musí sem přijet... Teď, když už jsme součástí Koreje,” domluvil jsem tiše. Dále jsem nedokázal odhodlaně čelit svému vysokému tlaku a jak široký, tak dlouhý jsem omdlel.